Akce Maratona dles Dolomites 2013

Akce Maratona dles Dolomites patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2013-06-30.

Nejdelší varianta má délku 138.00 km.

Propozice

• Honzis – snových 5:33:15 v Dolomitech
  
  

  Pátá hodina odbyla, venku 4C, další nálož cukrů ke snídani, dvě kafe a odsun plánovaného odjezdu skoro na šestou – kdo by do tý kosy jezdil. S Jirkou stojíme u křižovatky a čekáme, až posunou naši poslední čtvrtou vlnu „blátošlapů“ s čísly přes 8000 k nám. Přimísíme se, shazujeme hadry Irče a pomalu se to rozjíždí. V 6:50hod projíždíme kobercem a celá sranda začíná. Cíl je jasnej - pod 6hodin do druhé lajny, nejlíp pod 5:25hod do elity. Bohužel plán, že pojedeme první rundu 24km/h bere za své hned na konci Corvary. Zašpuntovaný kopec, skoro stojíme, minuty plynou a cyklistů furt jak sr*ček. Sjezd na brzdách, v Arabbě další špunt, na Pordoi se to do půlky furt mele – brzda, plyn, kličkovaná, síly ubývají a průměr po první hodině 18,7km/h. Co s tím? Nahoře do toho jdu, jen zapnu vestu a valím do sjezdu, který mi absolutně nejde. Trága, skoro se nevejdu do zatáček a jedu jak s hnojem. Nový špalky brzděj stejný prd jako sjetý Bontragery.
  
  Kopec na Sellu - už nejni na co čekat - 39/23, davaj - ze sedla, probíjet se kupředu! Zapnout dres do sjezdu, háknout za nějakýho tempaře, v hupu nechat velkou a zase znectít pár desítek cyklistů. Jenže je to pořád jeden had a kličkovaná mě fakt přestává bavit. Na Gardeně 6C, hned dupat do sjezdu. Zatáčky s větším rizikem, i tak mě pár lidí bere. 55km runda za 2:21hod, dost trága. Campolongo s respektem, ještě jsem nejedl a zásoby cukrů dochází. Konečně se nechá jet, i tak míjím většinu závoďáků rozdílem třídy. Sjezd do Arabby, tady už jsem spíš průměr. Dole háknout grupu, zašít se na chvost a konzumovat 150g Pikao. Před Cernadoi si odskočit, na bufáči si nechám dolít půl bidonu, vyžahnu kelímek Coly a fofrem pod královský kopec. Strčit vestu do dresu, naházet 26zoubků a ukázat těm Taliánům jak jezdí borci z Polabí! Jenže proti čtvrtku je vedro jak prase a já se s tím docela peru. Nebejt k sobě tvrdej, tak dám 28, ale to bych psychicky neunesl, takže si radši víckrát stoupnu na 39/26. Cukry z Pikaa účinkují, míjím většinou vyprášené postavičky. Endorfiny stoupají do hlavy a když se zezadu ozve - Češi jedem!, tak se jen ohlédnu, řeknu čau numeru 4142 (i když nevím kdo to je), stoupnu si a ještě do toho šlápnu. Teď nebo nikdy, vrchol se blíží, v hlavě šrotují Marťasovy vtípky – tři podmínky jak jezdit kopce : ber to za spodky, na velkou placku a ze sedla (instruktážní videa s Pantanim z youtube jsme nastudovali po večerech celkem precizně). Prázdná hlava dává pokyn šaltru k přesunu na menší pastorek, zasněžený horizont na dosah. Jediná volba – hodit pilu, zvednout zadek, vzít to zespoda a poblít se :D Passo Giau, velká 21z, hlava skloněná až k řídítkům, rychlost atakuje \"magických 20km/h\", nohy se zasekávají, ale fotografové už jsou tady a vysvobození v podobě čipového koberce taky. Totálně vyprášíno, ale tuhle šou jsem si nemohl odpustit ...
  
  Zapnu dres, osamocen sjíždím směr Pocol. Zavřené točky, nic pro mě, ale už nejsem takovej tragéd. I tak občas zbytečně brzdím a nejmíň 5 jde přese mě. Ale dám Endurosnack, zase roztancuju 39/19,21 a při stoupání na Falzareggo míjím další prošité postavičky motajíc se po silnici skoro na kašpara. I mně krutě dochází, hlavně se vařím a nemám pití. Rovinu se nechám táhnout nějakým mlaďochem, v prudší pasáži jedu strojové tempo, jeden týpek se mě drží, zkouším ho urvat, ale nenechá se. Konečně jsem mezi svými … Pouštím ho před sebe, odvětí, že mě nemá rád, že jedu jak lokomotiva. No nevím, 15km/h nejni žádná hitparáda. 2km ho nechám udávat tempo, pak to zase vezmu na sebe. Poslední kopec – to se musí do mrtva! Na bufetu bohužel musím stavit - dolít bidon Colou, nacpat do sebe sušenku a koláč a s plnou hubou si to šinu na Valparolu. Úplně mrtvej, jedu asi 12-13km/h, zbaběle na 39/23 a před fotografy se na nic nezmůžu. Jen zapnout dres a spustit se do Badie. Poslední sjezd, pod 6h to jistě vyjde, 5:25h hold nedám, takže neblbnout a hlavně se nerozsekat! V rámci možností jedu i rovinaté úseky, poslední zatáčka, hup a makat do Corvary. Fouká spíš do zad – jupí! Lehám na řídítka, pozoruji úplně vysolené návleky na kolena i ruce, nikdo nehákuje. 2km, kopec je strmější, 53/19 ze sedla, poslední km, euforie na max, roztočit vzadu 15z, pravá, levá a dojezd stylově ze sedla. Na bráně svítí 5:53:4x – yes! Reál 5:33:15min, bohužel to na Elitu nestačí ...
  
  109flek, 50minut zásek na vítěze, přičemž 25minut už na Gardeně po 46km. Hold ta proplítačka a občasná jízda krokem. Radost se mísí se zklamáním - stačilo startovat zepředu, možná stačilo jet úplnou hranu, zahodit vestu, nestavět … , nebo na to jenom mít … Vyfasuju medaili, čepici, nacpu se těstovinami a klobásou, vydám se na ubytko a v tom vidím dojíždět Technika. Měřený úsek Giau 45:35,9 a 29.pozice - aspoň nějaká satisfakce, ale že mě dala v celkovém ženská – hanba.
  
  Třeba ještě někdy repete, tady to není o závodění, ale umírání – lidi chcípou v kopcích a kdo chcípne dýl, je na tom líp :D Na UACu jsem marnej, ale tady moje dízltempo ještě stačí. Prošitej došmrdlám na pokoj, blahodárná sprcha, kafe, zalízt do postele a je to za náma. Hezká zkušenost, podesáté se podívat na kameru z Giau a vzpomínat. http://services.datasport.com/2013/velo/maradolo/LANDCZ.HTM ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />