Akce Železný dědek 2013

Akce Železný dědek patří do kategorie UAC. Datum: 2013-08-18.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2007 :: 2009 :: 2011 :: 2012

• Kolíkáč – Tak to se trochu nepovidlo
  
  

  Tak to se trochu nepovidlo, rychlý start s dravým mladím, moje asi 5-ti minutové předzávodní rozjetí, vedro k zalknutí a průšvih byl na světě. K první prémii šrot, který ještě jakž takž vstřebám, ale poté nejsem schopen se natlačit více dopředu, je to natažené až běda a každý magnet bolí jako sviňa. Vlaju na ocase a zahrávám si s ohněm, který se naplno rozhoří v brdku před vesnicí Dlouhé Pole, kde naskočí díra, kterou již nezalepím. Skvělý!
  Ještě se formujeme do asi 6-ti členné grupy, kde je hlavním tahounem Štěba, ale je nad slunce jasné, že balík je fuč. V Soběhrdech nás spolkne zezadu asi dalších 20 lidí, včetně Kajmana, Mižoura, Standy Hájka, Venci Cafourka a dalších. Tak jsem srabácky zalezl na chvost a užíval si famózních diváckých kotlů v každé vesnici, to se prostě jen tak nevidí! Ve stoupání do Soběhrd máme na dohled grupu, Venca Cafourek nastupuje, a tak se k němu přidávám a grupu si dolítneme, je tam i starý známý Tomáš Papež z Messengeru. Naše skupina si nás ale stejně sjede, takže se táhneme snad ve 30 lidech dál, včetně Martiny Růžičkové. Nohy se rozjely, dýchací ústrojí se taky konečně umoudřilo, a tak si říkám, že bych si mohl zahrát taky jednou na pěkného vychcánka a v posledním kopci jim zkusit odjet. Před tím ještě nadopuji magnesiem Standu Hájka, který si stěžuje na křeče a poslední kopec je tu.
  Venca Cafourek znovu útočí, skáču mu do háku a valíme nahoru. Podařilo se, zezadu se nikdo moc nepřibližuje, Venca mi visí v háčku a cílová brána se nezadržitelně blíží. Štěba mi nadává, takhle se celou dobu vést v závětří a pak v závěru útočit. Omluva, hold v tomto je hromadná cyklistka hrozně nespravedlivá
  Parádní závod se vším všudy, možná oddělené starty by byly pro mě lepší, škoda toho začátku, příště musím jet z Prahy na kole, hold jsem diesel a pomalu se zahřívám ... Obdiv Kuřeti, jak to obletěl se špicí!
  

  
  
  
• Radim – Atmosféra jako na Tour
  
  

  Závod Železný dědek se jezdí někdy od roku 1985 a patří tak mezi závody s dlouhou tradicí. A je zajímavé, že ačkoli se jedná prakticky o domácí trať (moc často ji sice nejezdím, protože některé silnice tam nejsou z nejlepších, ale je to cca 25 km od nás, takže proto domácí), ještě nikdy jsem ten závod nejel (akorát jednou nebo dvakrát jsem se byl podívat na dojezd), takže letos byl nejvyšší čas to napravit. Jedná se o čtyři 25 km dlouhé okruhy v pahorkatině severozápadně od Benešova, jedna strana je asi 10 km stále po rovině nebo nahoru (žádný krvák), ve druhé části to ale překvapivě není jen po rovině a dolů, ale překonávají se zde dvě údolí se dvěma poměrně nepříjemnými výjezdy a ani povrch silnice zde není nic moc (sice žádné díry s ostrými hranami, ale hrbolů nepočítaně a občas to drncá docela fest), takže prostor pro odpočinek prakticky veškerý žádný s výjimkou cca 2 km rovného sjezdu do Benešova a následné rovince do Bedrče.
  
  Dobrému výsledku ale nepřály hned dvě okolnosti.Tou první byla skutečnost, že už od středy jsem měl dovolenou, jezdil jsem si pro radost a strávil tak na kole v průměru přes 100 km denně, v sobotu jsem si sice naordinoval jen lehčí vyjetí v rovinách (i to bylo nakonec přes 100 km), každopádně ale v neděli ráno jsem se rozhodně čerstvě a odpočatě necítil. Druhá věc, která se nepovedla, byl pozdní příjezd. V propozicích, které jsem si vytiskl asi 14 dní předem, se psalo o startu v 10:30 a ukončení prezentace v 9:30 (že je vše lehce jinak jsem na dovolené bez přístupu k internetu už nedozvěděl), jel jsem tam tedy na tu půl desátou, přijel o něco později, šel se prezentovat – čísla už prý nejsou, ale po dohodě s ředitelem závodu mě prý nechají přeregistrovat nějaké jiné číslo od předem přihlášeného, co nakonec nedorazil. Celá tato procedura končí asi tak v 9:47, konečně mám obálku s číslem a čipem, na ní je ještě fixem připsáno start 10:10, což je mi trochu divné (oproti propozicím), ale i tak to ještě časově celkem vychází. Teď ještě přeparkovat auto (prve jsem zastavil jen tak narychlo halabala někomu před čumákem a místo poblíž startu už nikde nebylo, tak jsem musel až na konec vesnice ke hřbitovu), vyndat kolo, nainstalovat číslo na kolo a čip na nohu, připravit si lahve (bude vedro, tak jedu se dvěma plus jedna do zadní kapsy u dresu), nějaké ty tyčinky, napít se, odlehčit se atd., no a když mám ještě otevřené celé auto, tak najednou okolo jede zaváděcí motorka a za ní už vidím čelo závodu“ No nazdar, takže start tedy zjevně nebyl ani v 10:30, ani v 10:10 (to moje číslo bylo původně asi pro nějakou úplně jinou kategorii, co jela jen dvě kola a startovala později), ale přesně v celou a já jsem tak zastižen poněkud v nedbalkách. Rychle zamykám auto a běžím s kolem k silnici, kde právě projíždí celý ten ohromný balík (tak minimálně na 150 lidí) přes celou šířku silnice, takže chvíli jen tak stojím u krajnice a teprve když první řady projedou, začne projíždět zadní voj a na silnici se udělá trochu místa, naskakuji rychle na kolo a jedu ze zadních pozic také s tím, že na startu se snad čipy nesnímaly (start musí být jednotný pro všechny, aby pak nevyhrál někdo, kdo dojede třeba třetí ve spurtu, ale na startu stojí více vzadu a v součtu by mu to stačilo) a že když budu mít všechny průjezdy, tak to snad vyjde (a vyšlo).
  
  Co se dá dělat, začínám tedy zase zezadu, ale ambice jsem dnes žádné beztak neměl, tak to alespoň pojmu jako takový hodně kvalitní trénink. V úvodních kilometrech během nabírání nadmořské výšky směrem na Kozmice dojedu několik lidí a nakonec skončím v docela velké skupince, která se posléze připojí k ještě jedné zhruba stejně velké skupině před námi, což ve výsledku znamená zhruba tak 40 lidí a tedy slušné vyhlídky na dobré svezení. A hodně dobré svezení to skutečně bylo, co Vám budu povídat, na čelo jsem se nepodíval ani náznakem a jelikož jsem se pohyboval spíše v zadní až ocasní části skupiny, tak i na gumě jsem si několikrát pořádně zaskákal, na ocase se pogumoval a těšil se na první větší kopec, že se tam zkusím posunout trochu dopředu. Ale ouha, i když se mi jelo docela dobře, nohy po předchozí tréninkové zátěži ani moc nebolely a tepy přitom lítaly vysoko (v kopcích nad 190), tak v kopcích jsem se nikam moc dopředu neposunul a naopak měl co dělat, abych se udržel. Tak to trvalo první dvě kola a při nájezdu do třetího se to někde o kus přede mnou trhlo a já tam nebyl. Ale zase tak moc si to nevyčítám, ne že bych tam nechtěl být, ale nějak na to prostě dnes celkově nebylo. Ještě cca 5 km se snažíme ty před námi stíhat zpět, ale je to marné, je to marné. Zůstává nás pospolu asi 15 odpadlíků, ale i tak je to pořád docela velká skupina, která zaručuje jakž takž svižné tempo po rovinách, naproti tomu kopce už nemusím jezdit úplně na krev a pár dalších odpadlých jednotlivců přitom ještě i tak dojedeme. V posledním kole je vidět, že na ostatní začíná doléhat krize, resp. že jim asi vesměs dochází pití a tady se uplatňuje výhoda mé třetí lahve. V kopcích už najednou jezdím čelo a na horizontu mívám často i pár metrů náskok, což dává relativně dobré šance na dojezd, který je nahoře na asi 3 km kopci. Hned v jeho první třetině se snažím rozjet selektivní tempo, nikoho (možná až jednu dvě výjimky) to sice neselektuje, ale ani mě nikdo nepředjíždí, jen jsou navěšení za mnou a čekají, jak pojedu nebo nepojedu dál. Před vesnicí stoupání na chvilku povolí tak schválně nezrychluji a vyčkávám, co kdo udělá a skutečně, dva se tlačí dopředu a začínají rozjíždět tempo, tak skáču tomu druhému do háku a jakmile se to asi 250 m před cílem zase trochu zvedne, jdu do toho a sunu se přes ně zase zpátky do čela, asi 70 m před cílem se otáčím a je to dobré, náskok je to dostatečný, takže v cíli celkem s přehledem první místo ve skupině, i když tedy na 196 tepech (průměr 170). Výsledný čas je 2:56:13 h a průměr na kopcovitém okruhu 34 km/h, takže velice slušné svezení, i když v zadní části pole – celkové 95. místo z celkem 176. Celkovým vítězem se stal Radovan Doležel z AC Sparta Praha v čase 2:29:31 h před Václavem Nežerkou z LAWI - Author Teamu a Oldřichem Novotným z CK Příbram.
  
  Co mě však dostalo ze všeho nejvíc a co jsem si nechal jako takovou třešničku na závěr, tak to byla celková atmosféra závodu. Trasa závodu vede celkem přes šest vesnic - Kozmice, Teplýšovice, Kochánov, Okrouhlice, Boštice a Soběhrdy a tyto obce celou událostí naprosto žijí (ještě se líže i okresní město Benešov, ale jen po kraji katastru a mezi zástavbu se zde prakticky ani nezajíždí, a pak je tam dole ještě malá obec Bedrč, která ale závod tak neprožívá), podél trati (zpravidla před místní hospodou, v esíčku, na křižovatce či jinak společensky zajímavém místě) stojí špalíry lidí jako někde na Tour de France, jsou tu i nafukovací brány (minimálně na třech místech), všelijaké transparenty, diváci s řehtačkami a vuvuzelami, děti na začátku obce mlátí kladivem do plechu – randál neskutečněj, u vrat stojí babičky a dědečkové a oběma rukama mávají a fandí, hraje hudba, v Soběhrdech jsou dokonce i oplocenky, komentátor, průjezdný bufet s kelímky s vodou a tak jako ve všech předchozích obcích špalíry diváků aneb snad každý, kdo na trase závodu bydlí a byl doma, se přišel podívat k trati. Přiznám se, že něco takového jsem u nás ještě nikde nezažil snad ani na fotbale či na hokeji, natož na cyklistických závodech. Ačkoli jsem se pohyboval někde ve druhé části pole, diváci fandili každému bez rozdílu v každém kole, neúnavně, fantasticky, bezprostředně! Po závodě jsem se ještě jel vyjet až do Teplýšovic (za mě subjektivně největší fandové, ale ani ostatní vesnice rozhodně nijak nezaostávaly) a tam stále stály ty špalíry (i když na trati už muselo být jen pár posledních jedinců), musel jsem si s nimi aspoň plácnout dlaní jako výraz uznání, že i u nás se na cyklistických závodech dá udělat opravdu pořádnej bugr a v dobrém slova smyslu peklo na zemi! Tak za rok doufám znovu, už jen kvůli té fantastické atmosféře. Vždyť o výsledek v tomto případě nakonec skutečně zase až tolik ani nejde…