Akce Březí u Mikulova-12 hodin 2012

Akce Březí u Mikulova-12 hodin patří do kategorie Ultramaraton. Datum: 2012-09-01.

Nejdelší varianta má délku 340.00 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

• Strejda – Zavod kolem hnoje
  
  

  Tyden před zavodem si na kolo montuji casokarskou hrazdu a upravuji posed, at na to trosku zvyknu. Po prvnim treninku usuzuji, ze te je totální pitomost. Prece casovky jezdime jen kratke, vetsinou do hodiny a to v tom nepohodlnem posedu se da vydrzet, upravovat si posed na 12–hodinovku se muze rovnat sebevrazde. Tak sedlo vracim zpatky, ale hrazdu si nechávám. Ona ta moznost jakekoli zmeny drzeni řidítek urcite nebude k zahozeni.
  V patek před zavodem probiha internetova diskuze – bude prset/nebude prset. Moravaci mne jako jeden muz presvedcuji, ze na Jizni Morave vůbec nikdy neprsi, a tak vyrazim směr Brno. Na Vysocine lije, ze není videt vic, jak na 300 m. U Brna se to zklidňuje, a v Brne samotnem silnice jsou suche.
  V celku bez problemu nakladam Yettiho a razime cestu dal na jih.
  Na prezentaci jsme první, ale uz dorazil i Orlik. Pan na prezentaci vypada docela zaskoceny, kde se tu berou zajemce, pta se, odkud mame vůbec informace o tomhle zavode, ze sem jezdi jen par lidi, a z Prahy vždy jen Bartos, a ještě ta holka, co drzi zensky rekord trati, jak se jen jmenuje?... Jo, správně, Lenka .
  Tak to vypada na typický závod kolem hnoje.
  Jedeme se ubytovat. Yettiho v penzionu vitaji, jako nejdrazsiho pribuzneho. Ja se taky svezu . Paní domaci nam hned nabidne predzavodni vecere (cca ¾ kila peceneho vepřového a velkou misu kysaneho zeli k tomu). Snad mi to tradicni testoviny nahradi . A pak rychle do sklepa, kde zrovna probiha ochutnavka, kde ještě zaspivame „V Hodoníně za vojačka“ . Zajimava priprava na ultramarathon.
  Celou noc prsi. Dobře se v takovem počasí spi. Dobře, ale kratce. Před patou vstavame, snidame, a koukame ven, zda se to nemá snahu uklidnit. Nemá. To poprve mne zacne hlodat pochybnost, zda to nezabalit.
  Na startu nas je 11 hlav: lonsky obhajce vitezstvi, Orlik, Tomas Bartos, Lenka, Yetti, ja, jeden chlap na lehokole a několik dalších borcu. Všechny jsou v plastenkach. Lenka a Tomas mají nove krasne blatniky .
  Dohadujeme se, ze to nebudeme hrotit a pojedeme hned od zacatku sve tempo. Pochopitelne první kolo se drzime s celem, tepy nekde u závratných vysin, rychlost kolem 34. A vechny cekaji, kdo konecne bude mit rozum a odstoupi jako první. Lenko, dekuji, ze jsi udelala ten krok . Vystupujeme s Yettim taky a rikame si, ze ted uz to pojede opravdu na pohodu. A tak ještě jedno kolo to hrotime. Nu aby ne, když to celni skupinku mame porad na dohled a kazdou chvili to vypada ze je sjedeme. Nene, nesjedeme, konecne je nechame byt, prece stejne nas za chvili o kolo predjedou (nepredjeli).
  Od třetiho kola se to konecne uklidni. Rychlost se nam ustali na hodnote něco malo pres 30. Ujde to. Konecne zacinam využívat hrazdy. V prvnich okruzích to bylo dost hekticke, nebyl jsem si jisty ve skupine. Pak mam strategii, ze na cele zalehnu, ale v haku radeji pro jistotu si vezmu za řidítka. Postupne zjiskavam jistotu a zustavam lezet na hrazde i v haku. Ona trasa technicky narocna není, jen tri zatacky se nedaji projet v casovkarske pozici. A taky téměř není třeba brzdit (coz je velka vyhoda v tom počasí). Yetti se svou hrazdou je na tom ještě lip, v zatackach nam porad ujizdi, az mu to musim domluvit. Lenka predstavec nemá a tak musí maknout vic, nez my, a tak ji vetsinou nenecháváme na spice prilis dlouho. Pak uz to bylo vicemene stereotipny. Každý z nas prezil krizi, každý chytil druhy dech, ale vždy jsme si vyhoveli a pockali a pomohli s opravou defektu a navzájem nabízeli jidlo a piti. Po 200 kilometrech nam rychlost poklesla pod 30. Maly tac jsme zpočátku používali jen v jednem kopecku, ted uz každý brdek byl toho hoden. Silnice tirkrat téměř uschla a v tu chvili se zase rozprselo. Nejake traktory natahali hlinu z poli, a v Dolnich Dunajovicich zrejme nejaky kun nechal na silnici ještě hezci věci. V desti se z toho stalo velmi ridke bahinko. To uz nebyl závod kolem hnoje, spise ve hnoji samotnem (to vite, na Jizni Morave nikdy neprsi ). Po 14 okruzich delam vypocty a vychází mi, ze do limitu ještě tri kola si dame v naprostem klidu a s rezervou. A tak zase zvolňujeme a rychlost uz je pod 28. Pet minut před limitem se zastavujeme za cilovou carou a 17 kol mame za sebou. Podle propozic by se dalo jet i dal, pripsali by nam ještě nejake kilometry, umernene prumerne rychlosti. Na to nemam ani pomysleni. Ale trojice lidru před nami to za to stalo. Vitez dorazi asi 10 minut po limitu a za dalších 10 jsou tu i Tomas a Orlik. Minimalne o 10 km nas předčili. Blahopreji .
  V nedele mne boli nohy, jako snad nikdy v zivote. Premyslim, procpak. A nakonec nacházím tomu logicke vysvetleni. Kopcovita trasa by byla kupodivu min narocna (pokud to beru na stejny cas, ne na stejnou vzdálenost). Prece v kopcovitem terenu kopecky se stridaji se sjezdy a s rovinkami, kde se zapojuji trosku jiné svalove skupiny. A taky ve sjezdech obcas se stava, ze vůbec nešlapeš a trosku se orazis. Tady nic takového nebylo. Proste porad tocis a tocis. A to se nascita.
  Ale zkušenost to byla velmi zajímavá a ještě jednou chci podekovat Lence a Yettimu za skvelou spolupraci. Jo, a Yettimu taky za to, ze se mne nesnazil prespurtovat, coz by se mu hrave povedlo.