V poslední době trénuji především myší a klávesnicí při brouzdání po internetu. Při jednom takovém objemovém tréninku mě zaujal závod GP měst Hradce Králové. Sympatická byla délka, která nepřesáhlo o moc 100km což je hranice, kterou jsem ještě schopen tak nějak výletně objet. Není tedy co řešit, proběhne rychlá domluva s Kaprem a hurá do Hradce.
Na startu stojím se sedmi kily navíc oproti dubnové váze a tisícem kilometrů za poslední tři měsíce, i tak si dávám sebevědomí cíl, uviset Czendu. Na startu nás stojí něco kolem třista kousků, také proto start probíhá hodně podobně jako na maratonech. Rádoby závodníci se cpou dopředu, vlana střídá vlnu, brzda, plyn je standartní pohyb v tomto chumlu, jediné co je pro mě jiné, tak to, že jakmile vjedeme na nějaký magnet nebo pár set metrovou stojku, pěkně mě to bolí...Na kótě 4,6km po jednom z magnetů se v následném sjezdíku ze zadu přiřítí mírně odpadnuvší stádo, které díky své \"nezkušenosti\" se vrací tak rychle, že asi šest lidí neubrzdí ten přílet, přepadají přes řidítka, rozhazují lidi kolem sebe a padá asi třicet lidí, uff těsně za mnou, moc se ostatní nepoučili, takže na 18,9km másleduju druhý pád v balíku, tentokrát ho způsobil blbeček, který se cpal ve sjezdu (jedeme kolem 60km/h) a aby netrefil díru hodil vlnu, takže zase pěkné domino, tentokrát musím hodně na brzdy, jedu asi šest metrů smykem, nekontrolovatelným směrem, nabral jsem naštěstí jen jedno kolo, ale vše ustál. Návrat do balíku byl bolavý, ale jo ještě se mi podařilo zahlédnout Kapra, který se držel někde mezi top 30 lidma. Moc jsem si neodpočinul, protože přišel první kopeček z vesnice Val. Nebylo to ani moc prudké, prostě mi to začalo odjíždět hned na začátku, ještě jsem se zmáčknul a po prvním schodu vše dojel, jenže při pohledu na tachometr jsem velmi rychle zvolnil, přeci jen mě ještě čeká přes 80km a jestli mám problém tady na brdku co bych dělal v kopcích.
Rozumně si tedy vystupuju, kašlu na lidi, kteří mě předjíždí a jedu si své, tzn. 36*23, rychlost 15km/h, těsně před skončením asi třetího schodu mě předjíždí nějaký borec na ocelovém Colnagu a hecujeme mě: \"To sjedeme!\" tak jo, háknu ho a následný sjezd do Bohdašína jedeme jako kamikadze, nabíráme korálky, které nám také pomáhají až v údolí na 35km jsem součásti dvacetičlenné grupy, kde se na mé poměry jede šrot, rychlost nejde pod 40km/h, kopírujeme příjemně chladící horskou říčku, postupně dojíždíme doprovodná auta, což je sice příjemné, ale ne pro mě, mám co dělat uviset, naskakují my díry, které sjíždím jen při 150% úsílí. Na 40km jsme díky tomu tempu dojeli něajkou další grupu, jelikož v ní nebyl Kapr bylo jasné, že čelní není, čekal jsem zvolnění jenže se ještě přiložilo! Cedím se až na úplný chvost a přemýšlím o konci mé účasti v této letecké skvadře.
Všemu napomáhá profil tratě, před námi se tyči asi 300m dlouhá stojka, která je sice označena silniční značkou 12% stoupání, ale člověk vedle mě nám hlásí 22%, samozřejmě mů pastorek s 23 zuby je totálně k ničemu, tady bych potřeboval tak 28 zubů, už nepokračuju rovně, ale musím kopec vyjet jízdou zprava do leva, ryhlost atakovala 10km/h, grupa pryč. Po zdolání té nejhorší stěny si dojíždím další trosku na Treku, hned se snažím navázat komunikaci, jenže dostanu jen odpověď: Rozumiem z Polski..., hm tak to moc nepokecáme. Ještě jsem se ho ptal: Co tady šuká... ale nějak to nepochopil. Pochopil jen to, že počkáme na další grupu.
Grupa nás dostihla na 45km na vrcholu posledního kopce před občerstvovačkou, která byla na 50km. Až tady jsem pochopil, že organizátoři to opravdu vymysleli dobře, že jí umístili tady a ne až někde za Louisiným údolím, ti netrénování tzn. jako já, jí uvítali už tady. Grupa to je taková jaká na těchto pozicích prostě jezdí, jen jsem si nějak odvykl a zvykl na to, že se párkrát protočíme, neházíme si vlny, nepředjíždíme se zprava, zleva, hlava nehlava. No musím si zvykat. Tahat mě přestane bavit vlastně hned když táhnu asi třicet lidí a místo aby mi ostatní jeli v háku tak zleva nastupuje nějaký cvalda za ním další a jedou Mišutkovým způsobem tři metry na mém levoboku. No nic schovávám se, kde mě zdraví kolega z Agro Kolín David Marek a HonzaB, oba silně povzbudivě: Co tady děláš? Příjemné bylo, že jsem jel zase ve skupině s prvnímy ženami.
Na občertvovačce nabírám vodu a banán, hned ve výjezdu z občertvovačky nám začíná kopec dne, Lousiino údolí. Klasicky mi to odjíždí hned na začátku, tahám ten svůj těžký převod s 23zuby, nejedu víc než 11km/h a najednou je HonzaB, David a holky pryč. Jak se tak ploužím serpentýnami k vrcholu, kopec začíná zmírňovat a mě se daří dostat na frekvenci šlapání, kterou potřebuju, čímž si dojíždím pár lidí a na vrcholu si ještě přišlápnu, pozdravím Pavla Sováka a hurá do rozbitého sjezdu, kde jedu jako Peter Sagan, díky čemuž jsem na konci sjezdu v osmičlenné grupě, kde je David i jedna žena (ta hezčí), ale HonzaB není ani v dohlednu. O tempo se vůbec nestarám víceméně tahá jen jeden kluk v dresu Livistrong, který se ze špice ani nehne a dle domluvy mezi ním a naší druhou ženou závodu je jasné, že jede na ní. Sám jsem rád, že stíhám tak mě na špici nikdo nevidí. V každém dalším brdku, který přesáhne procento sklonu 10 vždy trpím a ztrácím ze skupinou kontakt, v magnetech se cítím lépe, jedu si za naším duem: tahač, woman a je mi tam dobře.
Poslední větší kopec byl na 85km, byly to zase takové schody lesem a pak otevřenou krajinou, dost jsem si dával, ale na vrcholu jsem byl bezpečně v grupě a ještě jsem měl sílu v následném sjezdu sjet pár korálků. Naše žena nás pořád hecovala ať jedeme, bohužel nikdo jí nevyslyšel (nepočítám-li jejího tahače) byl jsem rád, že jsem a nechtěl jsem dojet do cíle sám, jo zpohodlněl jsem a hlavně neměla na sobě oranžový dres! Cestou nás ještě přibrzdí spadlé závory, kde čekáme až projede vlak díky čemuž se na nás dotáhla asi dvacetičlenná grupa. Transport do cíle se již snažím jen přežít bez pádů, pořád se nastupuje ze všech stran, do toho přichází dost dlouhé úseky po kostkách, kde některým borcům dost skáčou kola ze strany na stranu, moc děkuji svému Roubaix jak žehlí.
3km před cílem přichází kilometrový úsek na kostkách, kde díky vlastnostem mého kola se mi jede lépe než ostatním, chci to prostě zkusit a odjet, jenže mě nikdo nechce pustit, když jednoho borce okřiknu spíš se lekne, tak kašlu na to. Na poslední kilometr najíždím kolem patnáctého místa naší snad čtyřicetihlavé grupy, rád bych si zaspurtoval, ale tři zatáčky na posledních 500 metrech to hatí, takže ani nevím jak jsem dojel.
Jsem velmi rád, že jsem zase po třech měsících zažil ten závodní mumraj, Kaprovi za příjemnou společnost, organizátorům za výbornou trať, výborné zabezpečení, značení a zajištění komplet celého závodu. Czendu jsem nakonec celou trať nepotkal (měl defekt hned na začátku). Příští rok, jestli budu ještě jezdit se rád svezu opět i v tabáčku.
