Na svůj první maraton v Alpách a vůbec první návštěvu Rakouska jsem se velmi těšil a byl plný očekávání. Bylo to super ale bohužel jsem zde zažil i velmi hrůzný okamžik, který skončil smrtí mladé ženy. Při cestě zpět domů jsem v autě šest hodin přemýšlel jestli vůbec má cenu k tomuto závod psát nějaký report. Nakonec tedy pár vět o tomto závodě, který končil bez vyhlášení výsledků a velmi nepříjemnou pachutí smrti napíšu.
V sobotu krátce po 7:00 nasedám do auta a po vyzvednutí Aleny Mikšovské a Pepy Krajčíka v Kralupech nad Vltavou bez větších problému přes České Budějovice dorážíme na místo určení. Krátce po 14:00 se hlásíme v malebném městečku Radstadt při prezentaci. Poté se jdeme ubytovat do nádherné právé tyrolské chaty. Mámé třetí podkrovní patro s nádherným palubkovým stropem. Jsme daleko od silnice a tudíž je tam klid. Cena je také velmi slušná 20 euro na noc. Jedeme se lehce projet.
Neděle ráno je docela chladno, ale předpověď slibuje velmi rychle oteplení. Jedu krátké - krátké a beru návleky na ruce, které jsem zde dostal při prezentaci. To bylo rozumné, protože ve výšce kolem 1200 metrů nad mořem bylo brzké dopoledne chladné. Startuji z druhého bloku ale po kilometru přichází první kopec a zde dost lidí předjíždím, ale jen za cenu velkého úsíli, protože spodní část má sklon 13 -9%. Koukám na převody všech kolem a vidím samé 28 a 29 jen já tam peru 39x25. Také jsem jeden z mála, co musí jet ze sedla, zatímco ostatní jedou v sedle. Po čtyřech kilometrech přichází první sjezd, kde mě zase dost lidí předjíždí. Jsou zde dobří šílenci. Mé maximum bylo 86.98 km/h. Ovšem dost jedinců letělo ještě rychleji. Po sjezdu kilometrová rovinka a zase do kopce. tento byl nejtěžší. Na prvních dvouch kilometrech sklon neklesl pod 12%, obvykle 14% a v jednom místě 18%. Další dva kilometry to trochu povolilo už jen 9%.Poslední dva kilometry v rozmezí 7 - 13%. Poté opět dlouhý sjezd s typickýma vracečkam. No a pak zase do kopce s vrcholem v Ramsau. Opět se jede 8-14% a délka 8 km. To nejtěžší bylo vlastně na těchto 40 km. Zapomněl jsem se podívat na třetím vrcholu kolik máme nastoupáno, ale tipuji 1700 metrů. Následovalo pozvolné klesání někde na 60 km došlo i na dělení tras. Celou dobu jsem jel v dobré skupině cca 20 lidí. Na krátkou odbočilo minimum jedinců a při mírném stoupání do St. Martinu jsme dojeli další grupu a tak nás bylo cca 28. Jelo se velmi svižně a průměr skokově rostl.
Přibližně na 90 km při dalším prudkém sjezdu vyběhl z ostré pravotočivé zatáčky chlap a něco hulákal. Letělo se určitě přes 70 km/h. V zátáčce v pravém pruhu dvě odstavená auta, na středové čáře vidím ležet dva cyklisty. Jedeme furt dost rychle cca 35 km/h. Kličkujeme mezi koly, bidiny a nevím čím ještě.Jedu téměř po levé krajnici a tam stojí také auto. Trhám řídítka prudce do středu vozovky, když jsem na úrovni toho auta vidím jak čtyři chlapy se ho pokoušejí nadzvednout, protože pod autem leží člověk. Z pod auta vidím jen její nohy...
Zbytek sjezdu má asi 500 metrů. Dole se zase všichni sjedem. Bavím se s jednim anglicky, říkám mu co jsem viděl. On mi říká \"jel jsem přímo za tebou a modlil se, aby jsi tam nezastavil\", protože by to neubrzdil a sestřelil by mě. Jsem dost tímto zážitkem otřesen, uvažuji, že se tam vrátím, ale pak mi je tlumočeno do angličtiny, že už tam jede sanita a lidí, kteří tam pomáhají je také dost.
Následujících 60 km se jede stále svižně, většinou po rovině občas nějaký brdek. Blížíme se k třetímu bufetu. Na předešlích dvouch jsem nastavěl. Docela si nadávám, že nejím. Snědl jsem jen půlku sušenky, jeden banán a jeden gel. Také moc nepiju. Rozhoduji se, že to risknu. Ihned za bufetem začíná poslední deset kilometrů dlouhé stoupání. Po třech kilometrech jsem vyřízený. Prudce se oteplilo a mě došlo. Sprostě si nadávám. Za mnou nikdo, tak stavím na Shellce a kupuji Colu. Po minutě letí zbytek grupy, co zastavil na bufetu. Kopec není tak prudký, ale watty po těch úvodních třech chybí. Nějak to domotám na vrchol. Následuje pozvolný sjezd až na kruhák, kde už vidím nápis Radstadt. Chytáme vítr do zad a před námi dlouhá rovinka. Jedu třetí, když najednou jedinec přemnou trefuje předním kolem zadní toho, co byl na špici a poroučí se k zemi. Jedeme kolem 50 km/h nemám žádnou šanci to ubrzdit v pase ho svým kolem přejíždím. Letím přes řídítka do hluboké škarpy ani ruce před sebe nestihnu dát. Pádám čelem helmy rána slušná, prohnul jsem se v oblasti krku, skoro jsem si zlomil vaz. Rychle vstávám a anglicky sprostě nadávám. Nikdo nerozumí. Mám problém otočit hlavu vlevo. Ještě se ptám toho přejetého jestli je OK, no štastně nevypadá. Přihnala se pětičlena grupa s tou proletím poslední dvě městečka při výjezdu na hlavní silnici mi ujíždí. Jsem lehce odřený na levé noze a trochu krvácím. Do cíle zbývá 7 km a to už na pohodu dojedu. V cíli vidím 5:18:13.
Sháním se po lékařské službě, aby mi ošetřili nohu. Volá na mě Hugo se kterým mě seznamila Alena včera. Jel krátkou, říkám mu jakou hrůzu jsem viděl. DJ ukončuje program a loučí se. Je mi to divný nerozumím německy ale mám velmi špatné tušení. Jedu se osprchovat a pěšky se vracím do prostoru cíle. Vidím Alenu, tak jdu k ní. Říká mi, že je za St. Martinem otočili zpět na krátkou, protože silnice byla uzavřená kvůli té nehodě a musel tam letět vrtulník. Při řešení výsledků těch co měli jet dlouhou ale museli se vrátit a dojet po krátké se dozvídáme o smrti jedné závodnice......