Tak takhle jsem si předstartovní přípravu na karlovarském stadióně Závodu Míru nepředstavoval. Měl jsem v úmyslu probudit tělo několika intervaly É dva,pak dát sérii krátkých ÁTéček prokládaných odpočinkovými KáPéčky, konec vyšperkovat salvou kratičkých Em Íček a na start se dostavit vybuzen superkompenzačním efektem. Místo toho se snažím klacíkem vyšťourat hovno z kufru pravé boty. Nevím, kde se před stadionem vzalo, ale teď je celé moje. No, aspoň je kolem mě na startu dost místa.
Vyrážíme na trať. Jak slíbilo, udržuje zaváděcí vozidlo pomalé tempo, dokud nevyjedeme z města. Nakonec se to protahuje na 13 kilometrů. Sleduji hodinky a začínám chápat časy z minulých ročníků, které se nám zdály i u špice pomalé. Teď se už půl hodiny vlečeme po rovině rychlostí kolem 25, což celkovému průměru nepřidá. Konečeně startujeme naostro, jízdu v balíku si ale dlouho neužívám, protože se beznadějně trhá v prvním stoupání u Tatrovic. Jiřík mi zmizí kdesi v dáli, ale na vršku na mě čeká. Sjíždíme do Nejdku a dotahujeme se do skupinky. Přichází první větší kopec. Plazivec se jmenuje. Proč, to teda nevím. Snad že se silnice dlouho plazí po úbočí kopce, snad je to narážka na cyklistovu rychlost. Mně to teda moc nejede. Plazím se ztěžka jako had po Viagře. Jura jede přede mnou a snaží se mne povzbudit hesly jako "Říkals přece, že kopce pojedeme na maximum", "Podívej, vepředu ti ujíždějí" a tak. Neříkám nic.
S Jiříkem jsme se domluvili, že 105 km krátká Medica je dobrá trať na vyzkoušení, jaké tempo v horách vydržím. Jura že pojede se mnou, do kopce se mu budu ze všech sil snažit uviset a na rovinách mi to rozjede. To mi připomíná strategii trenéra US Postal v časovce družstev na TdF : "Boys, začneme naplno, od půlky trati budeme přidávat a v konci to rozjedem"
Zhruba po šesti kilometrech se kopec Plazivec protáhne pod železničním viaduktem, přeleze sedlo a krátkým sjezdem se spouští do Perninka. Najíždíme na hlavní silnici a znovu nabíráme výšku. Stoupání je teď celkem mírné, ale čekají nás horší časy.
Za Blatnou, Jiříku, jenže tobě to může být jedno. Klidně si sleduješ meteorologické údaje a říkáš si, jak se flákám. Na chvili bych ti Kolbabu půjčil, abys viděl, jaké to je.
Mezitím projíždíme náměstím v Horní Blatné a stáčíme se doprava. A je to tady. " Tak tohle je ten Blateňák"... povídám a jsou to na dlouho poslední slova. Silnice je plná zatáček, ale všechny vedou směrem nahoru. Jinak leží jako výsměch přímo před námi. Sluníčko připaluje a Jiřík se baví."15%", povídá " Dlouhá Louka sedum"
To bych asi měl vysvětlit. Na jaře jsme jeli trénovat do Litvínova a dávali jsme si tamni kopečky hezky jeden po druhém. Křižatky, Jiřetín, Klíny, Bouřňák... no a uprostřed Dlouhou Louku. To je asi 5 a půl kilometru, 9,5% průměr a nahoře ve vsi skoro kolmo, horolezci by řekli 7b a žádný stupy ani kruh. A před dvěma lety jsem tam jel 6 a letos, protože jsem lepší, tak 7 a ještě jsem předjel turisty, co tlačili kolo a stihnul říct "zkurvenej kopec!", no jen si to zkuste. On se mi ten horský trénink vždycky vyplatí, třeba letos v Jeseníkách jsem si za jediný víkend zablokoval tři hrudní a dva bederní obratle.
Takže Dlouhá Louka sedum. No, jen počkej. Jelikož nejedeme rychle, mám dost času číst si v nápisech na silnici. Optimistické " SMRTI V TVÁŘ !" bylo i v propozicích. Kousek dál stála kdysi výzva "FRANTO, SHOĎ PILU !" , ale letos jsme ji nějak nemohli najít. Zato je tam hezky za sebou, slovo po slově vyvedeno "VHODNÝ... PŘEVOD ... 53 ....11" Aspoň vidíte, co tu žije za lidi. Informační hodnota nápisu "MEDICA" není zrovna jasná, stejně jako pokyn "JEĎ !". Nedaleko za dobročinnou výzvou "DÁVEJ, DÁVEJ !" se sklon silnice konečně mírní a za dotazem "PROČ TO DĚLÁŠ ?" jsme už nahoře. Zde autor cítil, že dovršil svou míru. Jura se usmívá " No konečně.... Přehoď si a jedem"
Tak tohle mi dělá pořád. Koneckonců od toho tu jako domestik je, že. Do kopce si se mnou odpočine a na rovině to pak rozbalí. To znamená s kopce 60, po rovině 40. Jenže kdo to má vydržet. Naštěstí jsme domluvení, že když mě utrhne, tak houknu. Akorát si chvílemi připadám jako sova.
Úsek z Blatenského vrchu na Rýžovny je asi celé trati nejhezčí, nalevo rozhled, napravo rozhled, sluníčko a rozkvetlé louky. V krátkém vyhupu před sjezdem mám dokonce pocit, že mi to do kopce jede. Ale od toho tu nejsem. Výdech a vzhůru dolů. Hrbolatá silnice se v serpentinách řítí do údolí. Jedeme přes 70, ale Jura se mi stejně vzdaluje. Předjíždíme jednoho jezdce za druhým. Kousek za vsí Abertamy pak vjíždíme do panoptika českého silničářského hovadismu. To jsem ještě neviděl. V cestě stojí labyrint deset centimetrů hlubokých vyfrézovaných pásů bez označení a bez možnosti se jakkoli vyhnout. Jura to neřeší a do děr skáče a opět vyskakuje. Já intenzivně brzdím a snažím se vykličkovat. Nakonec stejně většinu překážek krokem projíždím. Na konci se snažím znovu nabrat rychlost. Najednou vzadu rána jako když kolo práskne o asfalt. Ohlížím se. V díře se zmítá ulovený cyklista. A jeje, budu mít práci ... Nebo možná pan farář... ? Kuš, cyniku ! Otáčím kolo a vracím se. Kolega v červeném mezitím vstává a obhlíží kolo.
"Je ti něco?"
"Prdel !!"
Tak nevím, jestli popisuje zranění nebo povšechně hodnotí situaci. Každopádně je naživu. Dojíždím Jiříka a pokračujeme ve sjezdu. Dotahujeme se na skupinku. Dole pod kopcem stojí v cestě další výplod chorého mozku. Metrový příkop ledabyle zaházený hrubým štěrkem. Co k tomu říci ? Radši nic, stejně je zásoba sprostých slov omezená. Jura přeskakuje. Bajker... Já jdu na brzdy a opatrně projíždím...
KURVY !...... No tak... Přece jsme řekli, že radši nic...
Pod horami rovina mírně klesá k Ohři. Jura udržuje pekelné tempo. Chvílemi toho začínám mít dost. Zvláště když pomyslím na blížící se Andělskou Horu.
Stejně jsou Šlapky slavný klub. Tady pronikly i do místopisu. Andělka má celou horu. Nebo taková Abertamská zatáčka, že. Německy Die Ebertkurve. A tak dále.
To jsem odbočil. Kopec na Andělskou Horu jsou takové schody s místy dost nepěkným sklonem. Před čtyřmi lety jsem to málem nevyjel. Je fakt. že jsem táhnul o 15 kilo víc, ale stejně. Hlavně nevytuhnout. Přejíždíme dřevěný most v rekonstrukci, jak stálo v propozicích. To mne taky strašilo. Čekal jsem něco jako dvě lana přes řeku. Ale rekonstrukce už naštěstí skončila a můstek drží pohromadě.
Zkrátka za mostem jdeme na to. Přesně jak jsem čekal. Hup a nic a zase hup a zase nic. A tak to jde nahoru, ty hupy a nicy, a dohromady je to kopec na Andělskou.
"No nic moc" , povídá Jura , "čekal jsem to víc do kopce, slabých 13%." Mlčím, slova "víc do kopce" taky nic jiného nechtějí. "Víš co, stejně tě nezrychlím, tak sem dej bidon, naberu ti nahoře vodu".No vidíš, že to jde. Voda se hodí, už dochází. Ale hlavně od toho nahoře už je to do cíle jenom dolů. Ovšem jenom dolů za Jurou. Čili zalehnout a dupat a dupat. Pořád předjíždíme. V občasných kratičkých vyhupech už mi to proklatě skřípe.
Ještě chvilku a jsem Tuhosz . Míjíme přehradní nádrž a vjíždíme do města. Mašinka Jura ještě přidává. Kde ty síly bere ... Asi ty kopce jezdím opravdu mizerně, když si v nich tolik odpočal. Hlavně nepustit zaseknutý drápek..Ještě jedna nezvládnutá zatáčka s výletem k protisměrným svodidlům, ještě jedno překážející auto na kruhovém objezdu a už je tu odbočka na stadion. Jiřík spurtuje. To opravdu, ale opravdu nebylo potřeba. Jsem rád, že žiju.
Průměr 27 a půl. Tak tohle bych 200 kilometrů rozhodně nevydržel.
Koukám se do výsledků. Celkově nic moc, ale z doktorů nad 40 jsem ... druhý ! O dvě a půl minuty za prvním. "To by mne zajímalo, kde jsme je proflákali" , blahopřeje mi Jiřík. Mlčím.
Vítek je na opravdické bedně. Celkově třetí. Vypadá spokojeně a míň unaveně než já.
Při vyhlášení výsledků vidím, že jsem druhý ze tří, ale to tam psát nebudeme.
Dostávám košík na láhev a 300 korun. No teda ... to je nejen historicky první bedna, ale zároveň se začínám cyklistikou živit !!
Jiříku, díky, pracovals dobře, dotáhls mne od hovna k profesionálům.
Vem tě čert, jak zítra přežiju Křivoklátské peklo, to opravdu, ale opravdu nevím.