Akce Rallye Sudety 2011

Akce Rallye Sudety patří do kategorie iVelo bike marathon série. Datum: 2011-09-10.

Nejdelší varianta má délku 115.00 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2008 :: 2009 :: 2010

• Mirek – Rallye Sudety
  
  

  Rallye Sudety-před startem klasika, zase jsem skoro nespal, ráno mírně mimo a na pohodě nepřidalo ani to, že kuchyňka v kempu byla zamčená a já si nemohl dát ke snídani kávičku Krátké rozjetí s Honzisem kousek do kopce na Bišík a zpátky. Měl jsem vyjetou z loňska první vlnu, tak nebylo kam spěchat. Po startu do úvodního 3km kopce jedu svoje, kolem 175 tepů, ale hlavně ve druhé půlce kopce mně furt někdo předjíždí. Nahoře mně předjíždí i Honzis, co jel ze druhé vlny, to ale není žádná tragedie, vrchař je o dvě třídy lepší. Ovšem předjíždění není konec ani dál. Vůbec mi to nejede, nebaví mně to, nadávám si, že jsem nezůstal doma. Tragédie ten můj výkon. Nepředjížděli mně jednotlivci, ale rovnou celé skupiny. Někde za Zdoňovem na 22.km mně proto hodně překvapuje, že dojíždím Honzise, předpokládal jsem, že ho dnes uvidím až v cíli u guláše. Takže společně nadáváme, jak jsme tragický a jedeme dál poblíž sebe, v prudkých stoupáních mi poodjíždí a na rovinkách a z kopce se k němu zase přibližuju.
  
  Na 34.km dělení tratí, mezičas (jsem 184, jak jsem zjistil doma z mailu), ale hlavně tady začínají ty pravé Sudety. Stoupání na Honský Špičák, pak první těžší sjezd, ale díky pár lidem přede mnou těch úvodních pár metrů přes mokré kořeny musím snést, zbytek už jedu a míjím Honzise, který v tom svahu zoufale čeká, až nikdo zrovna nepojede, aby mohl nasednout. Pak už první bufet na Americe, beru pití a stoupáme k sjezdu u Václava, kde mě Honzis zase předjíždí. Václava jsem nedal a nešlo by to, ani kdybych ho měl najetý, protože přede mnou stejně dva lidi slezli. Takže schod sejdu a zbytek už sjíždím. Další stoupání zase s Honzisem, kořenový sjezd dolů, místo které jsem za sucha minulý týden projel, tak tam mi to podkluzuje a musím vyvcaknout, no s technikou jsem na tom dneska taky blbě. Další je bufet Slavný na 45.km, Honzis jenom bere bidon za jízdy, já chvilku stavím. Sjezdík Vodní zámky je hned po pár kilometrech, na ty jsem se těšil, ale mám před sebou ještě horšího sjezdaře než jsem já (a to je co říct, takových na Sudetech moc není) , jede pomalu, nevidím přes něj kam jedu, takže jsem jednou musel vycvaknout. Ani nevím, kudy jsem to jel, asi furt prostředkem. Pak to ještě pokračuje hodně výživně ale jetelně a pak hned zase do kopce. Honzis v nedohlednu, vypadá to, že mi ujel definitivně. Úvod sjezdu k Božanovu taky nedávám, už si vůbec nevěřím a radši těch pár úvodním metrů potupně obcházím s kolem v ruce. Dál po těch kamenech už hodně trpí ruce, bufet dole projíždím a následuje kopec na Machovský kříž. Nahoru se nějak vyškrábu, pěkný sjezd dolů, pak kus po louce a nenápadný sjezdík do Machova. V půlce sjezdu u silnice, kde se ten sjezd jakoby půlí, tak najíždím na mokré kořeny, ustřeluje mi to a už se válím na zemi. Naštěstí krev neteče a pokračuju na bufet do Machova na 63.km, kde se zrovna láduje Honzis.
  
  Čipová kontrola, 188.místo. Společně s Honzisem pak jedeme šílený výjezd po balvanech na Bučinu, Honzis mi zase trochu poodjíždí, pak sjezd do Polska a ten opět nedávám, na mokru to ani nezkouším, před rokem jsem tam spadnul z cesty vpravo dolů mezi ty balvany a nechci si ten let zopakovat. Při závodě jsou ty sjezdy mnohem těžší, motají se tam lidi, prošitost, není na to klid jako při tréninku. Dole zase dojíždím Honzise a dál pokračujeme společně, střídavě si odjíždíme a zase se sjíždíme. Zajímavé, jak to jedeme podobně, bajky jsem při závodě ještě s nikým známým nejel. Tady dole na 69.km už končí ty nejtěžší pasáže a dál se nechá jet trochu tempo, takže konečně můžu taky začít závodit, do té doby to bylo jenom o přežívání a pomalu se posouvám trochu dopředu.
  
  Přes Vysokou Srbskou (po kostkách dolů 69km/h) dojíždíme na bufet do Hlavňova na 90.km. Původně jsem tam chtěl vzít jenom pití a dát gel, abych ho v kapse nedovezl opět až do cíle, ale to v Hlavňově nejde. Těm jednohubkám s klobáskou se prostě nedalo odolat a podobných dobrot tam bylo spousta Pak už stoupáme na Hvězdu, lesáci při stahování dřeva z té cesty ale udělali oraniště, kolo nejde ani tlačit, Honzis musí zastavit a vyšťourat bahno ze zadní brzdy, aby se mu alespoň točilo kolo a tak mu tady odjíždím definitivně. Sjezd na Hvězdě, to je pak na speciální kapitolu. Dojel jsem jenom do té uklouzané pravé točky nahoře, pod sebou vidím rozbahněnou rokli, no šílenost, to se musí vidět, nejlépe ze sedla kola nahoře, respekt všem, kdo tohle sjedou. I pod Hvězdou to ještě pokračuje výživně, ale to už se nechá jet. Pak 3.km sjezd po asfaltu do Pěkova, jedeme ve dvou, ale tahám jenom já, nemám to ale spolujezdci za zlé, protože jsem ho stejně hned na začátkou stoupání na Ostaš urval. Už toho začínám mít dost, začínají se ozývat křeče, ale zatím se nechá jet i s tím. Ostaš nějak zdolávám nahoru i dolů, pár lidí jsem tam dal a je tu závěrečný kopec na Bišík.
  
  Už se mačkám co to jde, za mnou už mně nikdo neohrožuje, ale před sebou ještě pár lidí mám a tak to ještě zkouším a asi pět lidí v kopci předjíždím. Po nájezdu na asfalt si v tom závěru kopce ještě snažím udělat náskok do sjezdu, ale ten týpek na fullu, co jsem ho na začátku asfaltu předjel, tak se nedal, sice jsem si nepatrný náskok udělal, ale ve sjezdu mi to vrátil i s úrokama. Takže je tu cíl, 7:00:51, 141 flek. Od Machova jsem dal 47 lidí, ale první půlka, to byla podobná katastrofa jako úvod na silničním Králi před dvěma týdny. Za pár minut je tu Honzis, takže něco sníme, v kempu sprcha a kávička a jedeme domů. Když tak porovnávám časy z různých úseků s loňskem, tak jsem to jel prakticky stejně, takže nakonec spokojenost, že jsem dojel do cíle. Bajkové Sudety jsou nejvíc, co se u nás dá jet, jsem rád, že jsem opět mohl být u toho.

  
  
  
• Kotě – Sudety poprvé
  
  

  Přestože se účastním MTB maratonů už pěknou řádku let, tak na Sudety jsem se tak nějak nikdy nedostal. Ale letos se všechno se vším sešlo a stal jsem se účastníkem Sudet. Za těch pár let jsem přečetl něco reportáží a članků o Sudetech a všichni vyzdvihovali technickou i fyzickou náročnost tratě, kupodivu mně to vůbec neznerovózňovalo. Předstartovní přípravy proběhli v pořádku, až na to, že Ondřej (Kofola Sensor) se připravoval a připravoval až bylo 7:50 a my teprve odjížděli z Bishofsteinu. Silniční downhill do Teplice a za pozdní příchod jsme vyfasovali pozici úplně na chvostu tisíce závodníků. Kolem nás se to hemžilo \"krátkaři\" s nosičema, tesko kolama atd.
  
  Startovní výstřel. Nic. Minuta. Nic. 2. minuta. Nic. A konečně se to začalo rozjíždět. 3 minuty manko a 900 lidi před sebou. Ale první kopec byl perfektní, předjížděl jsem co se dalo, ale držel jsem si takové tempo abych ke konci závodu nelitoval. V kopci jsem zahlédl Šutříka jak se statečně dere na vrchol kopce, pak mě předjel Tomáš (Atombike) i Ondřej. To příliš pozitivních myšlenek nepřineslo jelikož jeden z cílů na Sudetech byl porazit je oba. Ale přidat jsem odmítl a jel si svoje.
  
  Díky tomu že Sudety jsou opravdu nahoru-dolu-nahoru-dolu a já je jel poprve, tak nedokážu dost dobře popsat co kde kdy a jak ve správném pořadí. Ale Ondřeje jsem dojel ješte vcelku brzo po nájezdu do terénu. Technika zatím extra potřeba nebyla a trať odsejpala celkem pěkně, bahno nebahno. Ve sjezdu jsem dojel a předjel dalšího z mojich dlouhodobých soupeřů a to Libora Císaře (Bikelive). Popřáli jsme si hodně štěstí a já pokračoval stále pln sil dál. Pak jsem poprvé ale zdaleka ne naposledy dojel a předjel Fanyho, což mě dost překvapilo, protože Fany jezdí jako drak a ani jsem se snim nehodlal porovnávat. Během závodu jsme si vystřídali pořadí vícekrat, až Fany neodolal čerstvě natočenému pivu na jedné ze dvou pivních občerstvovaček a pak už jsem ho neviděl, ale to bylo až o dost kilometrů dále. Ale musím smeknout nad jeho technickými schopnostmi, v technice mě ujížděl jak nic a to na tom nejsem až zase tak špatně.
  
  A nahoru a dolu a nahoru a dolu. A Václav, sice jsem jel Sudety poprvé, ale s tratí jsem byl seznámen. Na Vaška jsem si troufal, ale bohužel realita byla jiná, ještě metr před Václavem jsem si špatně najel a přijel předním kolem ke kamenu který jsem prostě nepřejel. Holt smůla, příští rok znovu a lépe. Takové ty kamenité sjezdy dolu mě nešli úplně jak bych si představoval, přece jenom moje ručky posílené tak akorát ťukáním do klávesnice nejsou na delší drncavé a přesto rychlé sjezdy stavěné, škoda že nebyli o trošku víc techničtější aby se nedalo jezdit tak rychle :) .
  
  Potkal jsem slečnu ze sodafresh za kterou jsem jel půlku Malevilu, kde mně nakonec porazila. Tentokrát jsem se bohužel za ní moc nesvezl, jelikož mi to stále jelo lépe než jsem čekal. Chlapík s dresem České Spořitelny zastavil na občersvovačce a místo kvalitních cukrů do sebe nasoukal jednu značky Malrboro, ale přesto jel více než svižně, stejně jako jiný chlapík na cyklokrosovém kole, kterému jsem až po dlouhé spolujízdě ujel v technice. Pak se poštěstilo a dojel jsem další svižnou slečnu a hned se jelo lépe, jenom na občerstvovačkách nestavila a pak sem ji musel dohánět, ale o to více motivace i následná odměna. Na asfaltu byla z mnoha závodníků jediná, která moje tempo udržela a vzájemně jsme si dopomohli až na vrchol Hvězdy. O té jsem slyšel hodně a byl jsem připravený ji jít. Sice kupodivu nevypadala tak strašidelně jak sem si ji představoval, ale po 100km už mně moc ruce neposlouchaly, tak jsem ji statečně seběhl. Pak jsem naskočil a nenacvaknul a jen tak tak že neměli fotografové další pád na focení, pak už to jelo pěkně, bohužel jsem slečně, která nakonec dojela 3. a 2. v její kategorii ujel a motivace lehce poklesla :) .
  
  10km do cíle, tušil jsem jak to bude vypadat, dal jsem poslední tubu. Ondřej mě informoval, že u totemu nahoru až na \"bišík\", to byl kopec kde jsem si sáhl hodně hluboko. Víceméně od 40km jsem nemohl řadit malou placku, takže nohy už trošku boleli z těch silově vyjetých kopců a tenhle bolel tuplem. Věděl jsem, že bude brzo konec, tak jsem se kousl a i odjel skupince asi 6ti cyklistů co mě do kopce stíhali. V té nejprudší části byl poprvé morál né úplně tam kde by měl být, ale ještě více jsem se kousl, našel poslední zbytky vůle a když jsem viděl bílá stavení skrze stromy jako bych si dal Contadorovo speciální hovězí a začal jsem stíhací jízdu do cíle. Po asfaltovém sjezdu sem sice neutrhl zavodníka, kterého jsem na bišíku dojel. Ale jak se to trošku srovnalo, tak tempo neudržel. Dojel jsem dalšího, předjel. O něco níže jsem ve vracečce dojel dalšího ale ten chytil. Začal jsem plánovat taktiku do spurtu ale bohužel. Najel jsem si zevnitř do cílové rovinky a kolega měl o chlup větší rychlost, než jsem ji srovnal tak měl náskok asi 30cm které jsem nesjel přestože jsem se o to snažil sebevíc.
  
  Ale závod dopadl na výbornou, krásná trať, pěkné sjezdy, pěkné výjezdy, kvalitní konkurence, super občerstvovačky, všechno klapalo jak mělo, chvalitebné značení (občas ty značky mohli být větši, ve větších rychlostech nebyli dobře vidět). Je vidět, že pan Čada se vyzná.
  
  
  Jinak trošku z jiného pohledu. Tepy jsem držel celou dobu schválně na rozumné hranici, jenom jednou to trošku ulítlo. Sice ke konci už začali klesat, protože únava příjít musela, ale vyšlo to parádně a až do konce bylo sil dost a krize žádná. 3 Endura, 2 Carbosnacky, 1 Magneslife, 1 Voltage, hromada tekutin, sušene ovoce, houska se salámem, tuna banánu, 3 kelímky koly. Kolo jezdilo brzdilo, ale malá placka zlobila. Pláště drželi (Racing Ralph) a bahno nevadilo.
  
  Super závod.
  

  
  
  
• Honzis – Sudety nr. III - tradiční 2hod zásek :-)
  
  

  Sudety, legendární bikemaraton, velký boj s psychikou, kterou silně nabourá čtvrteční pohled na srážkový radar. Byl jsem tvrďák a přihlásil se dopředu, abych měl „machrovací triko“. V pátek ráno jsem na Gary Fishera nanýtoval řetěz HG93 ze Scwinna a doufal, že vydrží aspoň tuhle kultovku a neméně zajímací Winter Trans Brdy. Bike je „pojízdný s drobnými závadami“. Ani v pátek ráno to nevypadá na nějaké vysychající sluníčko, spíš to smrdí deštěm … S Mírou ukrajujeme km do Teplic nad Metují, okořeněné tradiční páteční špičkou v Hradci, Jaroměři a když stojíme před Náchodem 10min na fleku, tak se rozhodneme pro objížďku. O půl šesté jsme v kempu Bučnice, v pidi-chatce jsme ještě se Šutříkem a Balu. Rozjetí – kopec kolem Kamence nahoru, Bišík a kus cesty napravo. Bahno hafo, jsme jako dobytci, Míra ladí posed, páč teprve dnes sehnal novou sedlovku za tu zlomenou při testovací jízdě.
  Nálada nic moc, to do zejtra nevyschne, navíc mi furt píská zadní brzda i přes všemožné nastavení zadních špalků. Bikevečeře je super nápad, chutné těstoviny mi stačí, mám totiž zásobu toustů a jiných sladkostí. Ráno je 13C, pod mrakem, mažu se krémem, abych nezmrzl v kombinaci krátké-krátké. Na startu (7:40hod) jsem odhadem kolem 250.místa, možná ještě dál, Míra má první vlnu, i tak ho hodlám v asfaltovém stoupání na Bišík dojet.
  Rána z děla, moje třetí závodní Sudety, už bych měl něco předvést! Hnedka špunt, kopec se jede v davu, není kudy předjíždět, pár nedočkavců to skáče škarpama, ale já zas nemám tolik energie a s houpající vidlí nejde jet pořádně ze sedla. Tepu 160, jedu 32/18, terpve na posledním km jde líp předjíždět, nahodím velkou, páč jsem uzřel Míru, jak couvám balíkem. Dotáhl jsem ho asi 200m před horizontem, jen tak tak, tepu 175, jsem už pěkně zahřátej, možná až moc.
  Polňačky v rámci možností, ale s tou velkou jsem to asi drobet přehnal a cítím, že takhle makat nepůjde furt, pak se k tomu přidá sprška bahna, uskakující šutry, pár hlášek „zleva“ , „zprava“ , moje zoufalost na kamenech a jsem zase o 20míst hlouběji. Hodně lidí už spravuje, takže rychlost tlumím ještě více, než dříve. Míra nikde, asi mu to fakt moc nejede. Že bych ho letos konečně porazil? Adršpach, opatrně, ani na asfaltu nejsem zrovna silný, šutrový přejezd, občas bahenní louže, plivat bordel z držky, nálada jde rychle dolů. Tepy držím o něco níže, díky vlhkosti jsem pěkně zpocenej, plán „něco zajet“ dostává řádné trhliny. K Bukové hoře se trápím, dolů opatrně, abych se nepřipojil k těm, co prorazili. Opakuju si, začátek s rozvahou , hlavně bez defektu! Pole s loužema, bahno všude, lidi mě berou a rvou to přes kaluže, já jsem psychicky zdeptanej, když v tom dojíždí zezadu Míra Zbuzek. Co tady děláš? Ále, jsem marnej – ty? Já taky … Hm, 26km za námi a nevypadá, že bychom prolomili řadu nepříliš slavných výsledků při rallye Sudety. První bufet, od Vernéřovické studánky se s Mírou různě přetahujeme, do kopce jsem drobet lepší já, v rovinatějších pasážích zase on. V podjezdu pod tratí snad 10cm vody, stoupání k Honskému pasu je v mém případě dost trápení, i tak Míru nechávám spolehlivě za sebou. I ten kořenitý úsek za mezičasem, kde je rozdělení tratí dávám na své poměru obstojně, bohužel jsem se zalekl chodníčku Piklsteig k Americe. Sesedl a rozhodl sejít až dolů, na jistotu, říkal jsem si. Jenže za mnou se to valilo, pouštěl jsem bikery i bikerku, uskakoval, čekal, nemohl naskočit, no ztratil jsem snad 30míst, hrůza. Bufet Amerika projíždím bez povšimnutí, jedu stahovat Mirka.
  Borec ze Záluží evidentně nemá zrovna vrchařskou formu a tlačí. Já sice jedu, ale nemohu ho dlouho dojet, páč mám na tachometru sotva 5km/h a točím 22/28 přičemž balancuji nad řidítky a z loktů mi stéká pot. To už bývá známka toho, že jsem v řiti. Celé jsem to samozřejmě nedal, před Václavem jsem šel kus pěšky, pak nasedl a hlavní úsek zase po svých. Aspoň jsem v reálu viděl, jaké je to sjet ten schod. Vypadá to jednoduše … Dolejšek sjedu, ale nemohu chvíli pořádně nacvaknout. Ty zanášecí pedály M505 jsem samozřejmě ještě nevyměnil …
  Jedu s Mírou, kecáme, jeho strategie „furt kašpar“ mně nevyhovuje a když jede asi 3km/h, tak mu najedu do zadního pláště a musím tlačit, neb jsem to poslal kamsi do trávy. Následuje mnou nenáviděný kořenitý triálek mezi stromy, kde jede Mirek hned přede mnou a kupodivu na mě nenajede víc jak 10sec a to účko dneska nedává. Dole ostrá levá a zas do kopce, chvíli tlačení a konec po podmáčené louce, kde to tuze nejede. Hodlám se svým výsledkem něco dělat, na bufetu ve Slavném zahodím bidon, vezmu plný, sním musli tyčinku a háknu dvojici svižně jedoucích bikerů. Na asfaltu to docela odsejpá, Vodní zámky – hořejšek chci dát, jenže jedu pomalu, přední kolo spadne pod kámen, zůstane na místě a já už balancuju – spadnu dopředu nebo dozadu? Naštěstí jsem nešel přes rodla a jen se utvrdil v tom, že technik fakt nejsem a pokorně jsem tuto i hlavní část sjezdu snesl po svejch. Dolejšek jsem ukočíroval, i když to bahýnko sjezd ztížilo.
  Zase nahoru, 32/24, jedu 10km/h, to je pro mě, chytám druhý dech. Piju ionťák a ještě neopouštím myšlenku zaříznout CK Záluží. Malé zámky – nájezd z cesty snáším, dolejšek dávám, ale je taky obtížnější, než před týdnem. Božanov, bufet projíždím, tlačím do sebe Pikao, neb jsem pořádně nejedl. Teda ráno jsem se přežral tvarohového závinu … Stoupák – pár lidí dávám, i hořejší „vopruz“ úsek zvládám a Mirek nikde. Ani ve sjezdu výrazněji neztrácím, pak chvíle tlačení a konečně sjezd k Machovu. Jelikož se mi odmotala omotávka co mám na gripech, tak hodlám stavit a doufám, že budou mít izolačku. No nezadařilo se, tak jsem si aspoň nechal namazat řetěz, dal dva kelímky Coly, nabral musli tyčky a už tu byl Míra. Hm, takže letos to asi zase neklapne … Vyjíždíme spolu, do kopce mu odjíždím, vyjíždím fakt hodně, i když ne zrovna rychle. Nahoře hafo bahna, jednou snad vycvakávám, jinak to dávám. Louka, kde to nejede a pak sjezd do Polska, kde se už jeden válí v úseky, který dám i já. Ty šutry snesu, stejně tak bahnitý padák dolů. Prudká stojka v Pstroužném, na louce do sebe nacpu nějaký cukříčky a valím dolů. Pak zase hahno a Míra opět za zády … Pouštím ho dopředu, že bude sjezd. No on je, ale asi až za 2km. No stejně mám nějakou fyzickou krizi. Žďárky, nedám ho ani v asfaltové stojce, kde předjíždím týpky, co jedou kašpara. No já bych se hanbou propad, na asfaltu kašpara?! Ve Vysoké Srbské dolítnu Mirka, beru bidon, něco k snědku, vyžahnu Colu a valíme dolů.
  Polňačky kolem Bezděkova, ne a ne Mirka docvaknout, je v laufu. Dojedu ho až v úvozu, který pokorně všici tlačíme. Konečně jsme dojeli holku z Bikeranche co mi ujela před Amerikou! Valíme ve skupině, chvilku to táhnu před Hlavňovem, kde si dám salám, Colu a zas mažu. Na louce je to hroznej vopruz, vůbec to nejede. Dle tacháku a zkušeností z minulého týdne ale vím, že to bude „jen“ 113km a něco. Sjezd po asfaltu a pak bahenní lázně na Hvězdu. Snad 10cm oranice, všechno se obaluje mazlavým bahnem, nejde jet, skoro ani jít. Mně se obaluje přední kolo tak, že se přestane otáčet, takže nasranej seberu klacek a doluju bahno z můstku vidlice a V-brzd. I hořejšek se vyloženě trápím a ta holka je zase před mnou!
  Hvězda, pěšky, dolejšek s vycvaklou nohou, neb mi mlíkem zabránili sjet ten úsek, kudy jsem byl zvyklý. Mirek samozřejmě v trapu a jestli mu nesekne, tak ho letos zase nedám. Nejede mi to, sjezdy opatrně, hlavně dojet, když už jsem tady! Pěkov, háknu borce s 29 a jedeme po asfaltu pod Ostaš. Dole ho vystřídám, dupu, zahodím bidon, vezmu novej a na 32/24 se proženu kolem té holky v růžovém dresu Bikeranch. Sjezd na jistotu, v kopci beru chlápka z Pítrsbike. Ostaš II je pěkně bahnitá, ale pomalu ten sjezd zvládám, z čehož mám radost. Dole na asfaltu sním suk, napiju se, v Dědově na posledním bufetu vezmu za jízdy kelímek Coly a jdu se zrušit. Nechám 32/28, jak jsem zvyklý, ale nohy už netáhnou, místama jedu 6km/h a mám co dělat. Leje ze mě, Mirek nikde, jenom předjedu dva vyšitce. V lesíku do toho ještě jdu, na dohled mám tři, jenže už je tu asfalt. Stoupnu si, dám velkou, vidle se zanoří do zdvihu a stejně je nedolítnu. Mažu dolů, píseček dám, kolem krav je citelně míň bahna než včera, dojíždím chlápka. Točka na most – vymakává, já ji dám, hned mu dolítnu na záda a plynule mu odjedu. Pěší zóna, 7hodin a 5minut, 150té místo, mám za sebou svoje třetí bikové Sudety. Jsem dost zničenej, vyklepanej, na trati jsem nechal hodně, i přesto jsem dostal přes 2hodiny od vítězného Friedla. Na Mirka chyběly 4minuty a něco, tak třeba za rok " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />