Po dlouhé době jsem měl volný den, kdy jsem si mohl dělat co jsem chtěl. Do toho mi ještě přilétla sms od inženýra Maliny s nabídkou cyklovýletu, Tomáš se také chystal na klidný objemový trénink, nebyla jiná možnost než vyrazit. Jak jsem byl v poslední době odprostěn od televize a zpráv jako takových, vůbec mě nenapadlo, že je zrovna období dešťů a náš výlet by se nemusel konat. Sleduju radary, relace o počasí, internet a všude na neděli hlásí, píšou, zobrazují jen déšť, déšť. Je jasné, že v dešti se nejede. Přesto večer ulehám s tím, že když ráno nebude vyloženě lejt a kluky zamračeno nebo přeháňka nezlomí, tak prostě vyrazím.
Ráno po budíčku jdu hned k oknu, silnice mokré, ale neprší. Ještě rychle zapnout net, jestli to někdo z kluků neodpískal, zkontrolovat radar, telefon. Radar ukazuje, že by nás měli potkat jen přeháňky, kluci taky ještě nic neruší. Jdu tedy snídat a pro jistotu prozváním Malinu jestli jede. Na poprvé zní, že určitě, pak mi sice volá, že u něj začalo lejt jako z konve, jestli to neodložíme, už jsem nasnídaný a oblečený, rezolutně tuto variantu zavrhuju s čímž naštěstí určitě i s obavami Malina souhlasí. Ještě mě oťukává přes sms Tomáš, jestli jsem nevyměkl, ale vše je v poho, je jasné, že se naše trio sejde v 9hod na mostě ve Zbraslavi.
Mám na sobě dlouhý dres, návleky na kolena, neoprenové návleky na boty a vestu, je mi ze začátku zima, ale to přejde. Silnice jsou o dost mokřejší než se zdály při pohledu z okna, do toho mi začíná mírně mrholit, no výborně, ještě, že jsem nechal cyklobrýle doma snad uvidím. Cestou na Zbraslav mě chytnou dvě megapřeháňky, které trvají vždy tak půl kilometru. Jsou to takové zkoušky mého morálu, zda-li to neotočím. Vždy v tom nejhorším si vzpomenu na Rampušáka, kde jsem taky neslezl z kola a to jsem k tomu ještě neviděl, vybavuje se mi video z Youtube, kde Armstrong trénuje v Alpách v dešti, prostě nejsem fotbalista a jen tak něco mě nezlomí, na Zbraslav dorážím na čas, dvakrát propraný, ale už bez deště.
Malina se objevuje asi dvě minuty po mém příjezdu,Tomáš nás nechává v nejistotě, jestli přijede a doráží dvě minuty po deváté. Je v plánu něco přes 150km v klidu. Vyrážíme směr Vrané nad Vltavou, pěkně podél Vltavy, opravdu se jede selanka, stačíme si popovídat, jen se vezu za dvojičkou rakeťáků. Blížícím se Vraným začínám přemýšlet o prvním našem kopci na Zvole, říkám si, že ten určí ráz dnešního švihu, jestli mě tady kluci budou mačkat, kašlu na ně a pojedu si pohodu na samotku.
Zvole se naštěstí jede opravdu na pohodu, kluci si nerušeně povídají, moc je neruším, jsem rád, že nemusím jet hranu. Na vrcholu si musím poblahopřát k tomu rozhodnutí s klukama vyjet, neprší, krev se nejede, bude fajn objem, dokonce si myslím, že bychom mohli dát třeba 180km. Sjezd do Záhořan jedeme opatrně, silnice je mokrá a nemá smysl se tady zrakvit, to kopec z Záhořán na Jílové už začínám cítit, ne moc, ale vím, že musím šlapat. Tomáš nám vypráví historku, kdy tady v kopci pozdravil nějakého hobíka co jel hranu a pak mu zmizel z dohledu za což ho hobík ocastoval nějakými nadávkami, a to chtěl být Tomáš jen zdvořilý.... Sjezd do Davle je celý proti větru, klukům to odtáhnu do Petrova, zbytek si bere na svá bedra Malina, který začíná přikládat pod kotel, řadí 53x11 a začínáme svištět, v háku to je docela pohoda, nebýt rozbité silnice asi bych nemusel ani šlapat.
V Davli čekám kam nás trasér Malina nasměruje, těším se na klídek po Štěchovické, pak bychom to vzali přes most a do kopečků, ale Malina vybírá směr kostky a v Davli do leva respektive do kopce, který má tak 15%! Nezapomenu jej samozřejmě pochválit za tuto prasárnu, házím kašpara a točím, bohužel jsem sám, kluci jen shazujou velkou, do sedel se nevrací, ale pěkně v tempu pokračují a ujíždí mi! Musím si taky hodit těžší a jet krev, je mi to prd platné, jen vidím jak se kluci houpají nad svými stroji a každým šlápnutím nechávají trosku z Měcholup v tomto stoupání na Sloup samotného.
Co jsem tak na dálku viděl, tempa se ujal Tomáš a ten mě prostě nechal si tento kopec užít o samotě až do Hvozdenice což byly dobré tři kilometry v mých maximálkách. Malina se ještě párkrát otočil a jistě by i počkal dříve, ale přeci si nenechá ujít tempo s rakeťákem. Kluci na mě počkali, aspoň si to myslím až na hlavní která se stočila přímo proti větru. Když jsem si je dojel, Tomáš se jen zeptal: Máme tady Léňu? Už ani nevím, jestli mu někdo odpověděl, ale pak jsem uslyšel obvyklé: cvak, cvak a vítr, nevítr Tomáš začal jet interval, který trval 20 kilometrů! S Malinou jsme ani nepípli, jeli jsme díky silnému bočnímu větru pěkně vyskládání vedle Tomáše, a trpěli, teda já určitě. Celou dobu jsem klel, nadával nejvíc Tomášovi, tahal za sedlo, hlásil, že Nováka jsme utrhli a ten měl defekt, že není třeba nikam jet, ale nic nepomáhalo. Sundat velkou prostě nešlo, zabral až můj vzlykot, že mám hlad a rád bych si snědl aspoň tatranku.
Hned jak jsem jí dojedl najeli jsme na další několikakilometrový magnet v otevřené krajině, kde foukalo tak, že obilí na polích kopírovalo vrstevnici, nebyla potřeba mít blbé dotazy typu: Odkud fouká? Masochista Tomáš si jen broukal spokojeností, že to je jako v Belgii, ať mi nikdo netvrdí, že ho to v tom větru nebolelo! Abych kluky uvisel jel jsem celou dobu absolutní kreffff, takhle jsem si nedával na žádném závodě, to bych pak nedojel do cíle, dokonce i Malina prohlásil něco ve smyslu, že si myslel, že jsme s Tomášem kamarádi a ne nepřátelé, prostě to bylo peklo jako v zimě.
V Nové vsi pod Pleší, Malina zahlásil, že pojedeme na Mníšek, tam jsem věděl, že je kopec jak sviň. Hned po nahlášení dalšího pokračování našeho švihu, klukům hlásím ať na mě nečekají a nechají mě svému osudu. Bohužel bez reakce. Do kopce najíždí jako první Malina, trochu mě to uklidňuje, přeci jen ten má se mnou soucit a nepojede takové peklo, nemůžu říct, že to byla pohoda, ale nad 200 tepů jsem se nedostal, kopec jsem s nimi díky Malinovi uvisel, ještě byl před námi druhý strašák a to kopec z Mníšku na Řevničák.... Vůbec se mi do něj nechce tak to zkouším, jestli opravdu chtějí sjíždět Řevničák, že je celý rozbitý a v tom mokru to tam bude o hubu. Díky velkému oranžovému tam nahoře, se mnou kluci souhlasí a stáčíme to na Řitku. Super, zase se chvíli s klukama svezu.
Jenže Malina si asi říkal, že když přijdeme o kopec, nepřijdeme přece o intenzitu a hned po sjetí z hlavní nastupuje, když vracím velkou padá mi řetěz na kliku, stačím to ještě nahlásit a kluky zpomalit, po menším boji se mi daří řetěz nahodit za jízdy, když zahlásím, že je vše ok tak Malina to bere jako souhlas k dalšímu nástupu, jedeme s větrem, hned tam má 60km/h a mírně nám s Tomášem odjíždí, ale jen na chvíli, Tomáš udělá cvak, cvak a byl fuč. Opět jedu sám. Kluci na mě opět před Líšnicí čekají. Ještě si stihnou jeden nástup, na který už vůbec nereaguju, chybí mi tak 400Wattů, a pak chvilkový klídek až do Klínce.
Z Klínce se spouštíme rozbitým, mokrým a kluzkým sjezdem do Všenor, kde si kluci vybírají čůrací pauzu. Využívám toho a pokračuju do kopce na Jíloviště pěkně v klídku sám, musím si té chvíle pohody užít. Někde v půlce kopce mě nejprve dojíždí Malina a pak i Tomáš. Jeho příjezdem mi končí pohoda, Malina jde přede mě a točí, musím z kašpárka shodit o dva zuby, ale i tak mi kluci poodjíždějí a definitivně mi ujíždí na vrcholu, kde si Malina nastupuje, v Jílovišti už mám zásek 300m. V brdku který vede na hlavní Strakonickou kluky nevidím vůbec, vytahuju gel, tatranku a vše dokonale zapijím, jsem smířen, že už to dotočím domů bez rakeťáků.
Ale jak už to bývá, kočky si chtějí se svou myškou ještě chvíli hrát a čekají, ještě do Cukráku jsme zase spolu a točíme to na Lipence přes rozsekaný sjezd. Malina se nám svěřuje, že se mu šlape stále lépe a lépe a navrhuje, že bychom to ještě vzali někam na Radotín a pak třeba Karlík apod. Jsem pevně rozhodnut, že už to stáčím domů, posílám kluky ať si to tak klidně ještě jedou užít, ale já mám dost a jedu domů. Nevím jestli to bylo kvůli dvanácti stupňům nebo únavě z Tomášova intervalu, ale kluci nakonec jedou se mnou na Zbraslav.
Na Zbraslavi zastavujeme a začínáme probírat plánovaný, závodní program. Tomáše lákáme do Roudnice na Masters, kde by mohl potrénovat a třeba Malinovi rozjet vítězný spurt pak si potvrzujeme účast na sobotních Dobrovických okruzích, Malina začíná Tomáše hecovat, že ho tam dá, prostě klasika. Pochválil jsem počasí, vůbec jsme nezmokli jen cestou na sraz, kdyby byla vyšší teplota bylo by počasí bez chyb.
Malina nás opouští a my už v klidu s Tomášem vyjíždíme Břežanským údolím do Jesenice, jen mě těší, že jsem nemusel shazovat velkou a ani to nebolelo. S Tomášem se loučím v Hrnčířích a domů to jen dotáčím za přítomnosti deště, prostě jsem to počasí zakřikl.
No jak bych ten dnešek zhodnotil, začátek byl přesně dle mých představ, prostředek jsem trpěl jak kráva, všem nadával, ale když si chci zase jezdit s Kolíkem asi mi nic jiného nezbývá a závěr si už zase užil. Jo jsem rád, že mě počasí nezlomilo a tu ranní zkoušku nám vrátilo svou suchou tváří v průběhu dnešního švihu. Doufám, že mi těch 110km aspoň pomohlo!