Závodů mám jak šafránu, navíc rok od roku méně. Nebavilo by mě závodit každý víkend, ale jednou za měsíc, dokonce se stalo i za dva měsíce, je fakt málo. A je to znát, závodní intenzitu tréninkem nenahradím. K tomu se mně chce do intervalů méně a méně, když dopředu nevím, kdy si zazávodím. Takový pocit marnosti. Proč jezdit intervaly, když volný víkend budu mít až za tři týdny, navíc bude třeba jak minule pršet a závod vynechám? Bojuju s motivací. Nejvíc trápí vzpomínky, jak se člověk po dvou, třech závodech krátce po sobě krásně rozjezdí. Teď začínám znovu a znovu. Kdybych nebyla trouba a dokázala se radovat jen z pouhého dokončení závodu, příjemně stráveného dne jako dříve...
No, dost keců. Koho to zajímá, že.
Zatím poslední z letošních dokončených závodů byl Malevil. Rampušáka jsem vynechala na startu, závodit v dešti na biku se dokáže nepěkně prodražit. Právě teprve před Malevilem jsem dala dokupy kolo po Manitou 2009 - zbývala výměna vidlice, která v červnu ztratila poslední chabé známky funkčnosti. Udělala jsem si radost (stylově) vidlí Manitou, kterou pro její modelový název - i přes dosavadní spokojenost - prostě nejde nazývat jinak než Absolutní mrdkou.
Kromě nové vidle Ferda nafasoval blatníky. Prvně na závod. Když ze mě nebude závodník, proč si nedopřát trochu pohodlí v podobě suchých zad a hlavně čistých brýlí. Ovlivněná předpovědí počasí jsem se v pátek zbaběle přehlásila na půlku, zacálovala za to stovku, i když samotné startovné předem na dlouhou bylo dražší, a nadávala si, proč vyhazuju další prachy, když stejně na sobotu hlásí s 85% pravděpodobností liják. Během nočního vydatného bubnování do střechy jsem se v duchu ujistila, že za deště nejedu. Ráno nepršelo. Ani během dne, což mě zachránilo před potupným utopením v bahně. Né, že by ho bylo po nočním slejváku málo. Hlavně úvodní louky byly labůžo. Kombinace vody, posekané neshrnuté trávy, nějakých sedmi set účastníků přede mnou, to už vznikne pěkná kaše. Kdybych neměla přední blatník, od pátýho kilometru vidím akorát velký kulový. Připomenula jsem si, že kratší varianta tras má něco do sebe. Po dlouhý době jsem si připadala dobrá v technice. Mezi slepými jednooký králem. Co někteří předváděli mi hlava nebrala. Když někdo neumí a veme si do bláta sjetý pláště... Ztráta času, ale bylo nás hodně, občas se nedalo bezpečně předjíždět. Bylo mi to šumák, nasadila jsem drapáky a mohla si tak dovolit luxus bezpečného brždění i přední. Jinak bych se taky válela. Když už hladší pláště, tak to chce jet svým tempem, ne stát furt na brzdách.
V lese bylo líp. Rozhodně ne loňská Šela, takže pohoda. Široký lesňačky, občas nepěkně prudký, do toho pár pěšin, kořenů, kamenů. Krásná trasa. Tady by měl následovat popis ve stylu: Na čtyřicátým jsem zařadila velkou, nastoupila si a vodjela skupině. Ať to je teda jako ze závodu, pro zvýšení čtivosti. No jo, ale kdo by mně to věřil? Navíc skuteční závodníci byli už v cíli. Tak jsem si dál šmrdlala lehký převody. A Hvozd vytlačila. Sil jsem přitom měla dost a až na spodek a možná pár dalších metrů by se to dalo. Ale chyběl morál se tejrat, bolelo by to, je to kopec s velkým \"K\". A čas beztak vypadal strašlivě, nebylo co zachraňovat. Do cíle zbývalo pár kilometrů sjezdu, pro mě nejopatrnějších z celýho závodu. Nerada bych se ke konci zabahnila. Únava v cíli jako po polovině dlouhýho maratonu, zvládla bych na hodinu, hodinu a půl zrychlit, a zbytek dlouhý nějak doklepat. Intenzitu jsem krutě neodhadla. Taky důsledek řídkýho závodění. Ale dokud je řídký jen závodění tak nejde vo život... Trasa se mně líbila, nepršelo, nebylo vedro, mohla jsem díky blatníkům v cíli machrovat s téměř čistým dresem, takže až na ty baby, s kterými se na závodech obvykle přetahuju a tentokrát si drze dovolily - a to bez aspoň formální zdvořilostní otázky, Smím? - dojet do cíle dlouho přede mnou, pohoda.