Akce Úvaly-Český Šternberk-Úvaly 2011

Akce Úvaly-Český Šternberk-Úvaly patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2011-09-24.

Nejdelší varianta má délku 100.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2008 :: 2009 :: 2010

• Mirek – Poprvé na Úvaly-Český Šternberk-Úvaly
  
  

  Úvaly-Český Šternberk-Úvaly- tenhle závod jsem původně vůbec neplánoval, chtěl jsem zařadit taky jeden víkend volno, ale Klikáče se mi jeli celkem dobře, trasu Ú-ČS-Ú jsme probrali v týdnu s Kolíkáčem po ICQ a docela mě výlet do Posázaví lákal, předpověď počasí vynikající, no když se tyhle věci spojily, tak se prostě doma zůstat nedalo. Na start z Prahy v doprovodu Kolíkáče a Léni po ose, parádní rozjetí, na místě jsme včas. Pozdravení se se známými a jde se na start.
  Že se pojede po startu svižně jsem čekal, ale tohle na mě bylo svižné až moc. Prvních 14km bylo spíše do mírného kopce, takové magnety, každou chvíli někdo nastupuje, ale překvapivě se pohybuju vepředu a občas i sjíždím díry, kterou tam někdo nechá. V jednu chvíli už si dost dávám, mrknu na tepák a tam 185, no tak to bude ještě dneska zábava, když si takhle dávám už první kilometry. Někde ve Struhařově máme za sebou 14km, jsme o 220m výše, tepový průměr 170, max 186, a průměr skoro 34km/h. Mazec. Tady už vyklízím pozice vepředu a jen se vezu na ocase v očekávání prvního pořádného kopce na Vodslivy. Před tím ještě vyspurtujeme brdek na Ondřejov, pak sjezd do Chocerad a je to tady, Vodslivy, které rozhodnou o dalším průběhu. Kopec najíždím vzadu a je tu letošní klasický scénář, nohy prostě nejedou, absolutně žádná síla ve chvílích, kdy je to nejvíc potřeba. Motám zoufale nohama, trochu mně uklidňuje, že je tu i Petr Bartoš. To je vynikající tempař, ikdyby jsme zůstali jen dva, tak s ním by se zbytek závodu dal přežít. Dál ale dojíždíme i Bobka a Radima Skálu a skoro nahoře dokonce i Kolíkáče s ještě pár lidma. No líp to dopadnout nemohlo, na takovou skupinu bych na začátku kopce nevsadil ani korunu. Je tu i Beeda, který to jede tréninkově, furt do toho kecá a má z nás srandu jak si dáváme , ale tahá parádní svižné dlouhé špice, jede se pěkně.
  Pár brdků a sjíždíme do Českého Šternberka, škoda, že se člověk nemůže víc kochat, je tu nádherně. Kopec ze Šternberka přežívám dobře a sjíždíme do Ratají. Tamní kostky si pamatuju z prvního ročníku kolbabovského Kolem Posázaví a tentokrát tady ale začínám trpět. Hlavně ve spodní části kolem kostela vážně uvažuju, že si vystoupím, krize je tady, ale nahoru nějak vyjíždím. Dávám druhý gel a padáme k Sázavě. Na špici nelezu, jsem rád že visím a hlavně za Sázavou nenávidím Beedu, který to tahá vepředu a dělá mi ze závodu dost peklo. Největší kopce jsou za námi, za Stříbrnou Skalicí už se mi jede líp a můžu i střídat. Pořád se nepatrně stoupá (Sázava-Vyžlovka 19km a 154m up) ale jede se svižně a i v tomhle úseku máme průměr 33,5. Dojíždíme Léňu, kterého z groupe Honzis vyřadil spadlý řetěz, před Vyžlovkou nám ještě odjíždí Veloservisák, kterého jsme sjeli za Šternberkem, ale hlavně díky Beedovi to v klidu kontrolujeme, necháváme ho trošku vyvětrat a pak ho sjíždíme.
  Závěrečné kilometry je dost cyklokros, cesty šílené, naštěstí bez defektu a asi 3km před cílem nastupuje Kolíkáč. Nikdo po něm nejde, tak vyrážím, dojíždím ho a v klesání přes Přišimasy spolupracujeme a máme asi 100m náskok na skupinu. Ale neznalost dojezdu a taky psychika, prostě jsem nevěřil, že bysme to udrželi, to vše způsobuje, že trochu zvolňujeme a necháváme se kilák před cílem sjet. Pak už se čeká na spurt, nikdo nejede, až za odbočkou do cílového brdku 400m před cílem se začíná spurtovat. Hned dole dávám malou, asi to byla chyba, ale nohy už jsou bez síly a chtěl jsem to vyjet spíš frekvenčně a čekal jsem ten kopec podstatně prudší. Moc si toho nepamatuju, ale nějakým zázrakem se dostávám až na čelo, mám trochu náskok, bohužel 100m před cílem kopec povoluje a skáče mně ještě Kajman, tady byla malá zkrátka málo. Ale spolu s Beedou právě Kajman odtahal vepředu nejvíc, tak si to zasloužil.
  „Cíl“ závodu splněn, odveta za Klikáče se povedla a Kolíkáče jsem „zaříznul“ " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Ale bych byl radši, aby se nám povedl ten únik a dojeli jsme do cíle společně před skupinou, přeci jen po těch letech a spoustě maratonů a závodů, co jsme spolu strávili bok po boku už to ani není soupeř, ale spíš spolubojovník Pak ještě čekáme na vyhlášení výsledků, žádná bedna, prostě se to vyhlásilo přímo na silnici v místě cíle jako v dřevních dobách POSu a PRSu. Tyhle amatérské malé závody mají svoji neopakovatelnou atmosféru, moc se mi to líbilo, počasí super, za rok bych rád přijel znova. Velké díky pořadatelům.
  Naměřil jsem 99,4km, 1204m up, 33,8km/h průměr. Čas 2:56:30 ztráta na první skoro 20 minut, neskutečný jak to lítají a groupe Honzis nám dala asi 6 minut. Jestli to dobře počítám, tak by to měl být asi 12 flek (Honzis pátý, jel v pěti lidech a byl z nich nejlepší, a pak už my, Kajman 11 a já 12), pravda je, že nás jelo tak 30. Radši si ale počkáme na ofiko výsledky.
  " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />

  
  
  
• Myšák – Dvakrát přejetý bludný kořen
  
  

  V pátek zjišťuji,že na mě vlezla viróza od dcerky,no to jsou ty pusinky na dobrou noc,ale nedejte jí je.Teplotu zaháním paralenem a jdu brzo spát.Ráno se cítím lépe a tak vyrážím autem do Úval.Dorazila spousta šlapek mezi kterými vyhlížím potencionální spolubojovníky ve skupince,která se dříve či později vytvoří.Od hospody,kde se nám od pořadatelů dostává nějakých informacích se celý balík přesouvá na místo startu.
  Je odstartováno a už se do toho řádně šlape.Balík se natahuje jako had.Start opět do kopce,takže pro mě nic moc.Držím se a v Hradešíně jsem stále v balíku,ale před Doubkem chytám díru,která se mi stala osudnou,protože zakousnut pohledem do údajů rychlosti na computeru si nevšimnu,že balík odbočil v Doubku na Žernovku a já krásně pokračoval na Babice.Po pár stech metrech mi přijde divný,že balík nevidím.Tomu že by tak balík zrychlil nevěřím a jediná jiná možnost je,že jsem sjel z trati.Rychle obracím a při dojezdu na to inkriminované místo se zásekem tří minut,vidím borce v dresu messengeru a za ním Alfa jak odbočují správným směrem.Paráda,alespoň nepojedu sám.Docvakuji Alfa a po chvilce vidím,že nám Messenger ujíždí.Předjedu Alfa a jdu messengerovi do háku,abych nezrychloval jeho tempo a Alf to mohl dorazit.Po chvíli Alfa slyším za mnou,ale messenger jede slušně a tak někde okolo Svojetic nebo Struhařova Alfa vytrácíme.Jede se mi dobře a mám pocit,že mne messenger začíná brzdit.V kopci do Ondřejova si ho vyzkouším a zjišťuji,že ztrácí.Ale představa,že se s tratí peru na samotku mě donutí zvolnit a tak spolu pokračujeme vstříc Choceradům.A je to tady.Obávaný kopec se vynoří mezi baráky a hned pěkně utáhne,ale jsem vcelku odpočatý a tak se mi jede dobře.V duchu jsem si řekl,že jsem přeci na závodě a né na výletě a opřu do pedálů.Docela si dávám a messenger chvíli ztrácí a pak dotahuje,zase ztrácí a dotahuje.Myslím,že se slušně taví a tak za Vodclivama po přejezdu dálnice nasadím tempo,které už neakceptuje a já byť odsouzen k samotce jedu tempem,které mi vyhovuje.Chvílemi mám opět pocit,že bloudím,ale další žlutá šipka mě z tohoto pocitu vyvádí.Jede se mi opravdu dobře,křeče nikde a já se mohu plnou silou opírat do pedálů.V kopci ve Šternberku mi nějaký chlapík s foťákem říká,že skupinka přede mnou má dvě minuty náskok.To mi vlévá ještě více sil do svalů a jak v ohni zrychluji vyhlížeje skupinku.Pak přišla obec Zalíbená a v ní bohužel má zalíbená nevěsta,celá v bílém a že mi před svatební nocí udělá křečový zábal nohou.Tomu se přeci nedá odolat a až kostky v Ratajích mi zábal shazují.Opatrně pokračuji a na sjetí skupinky nemám už ani pomyšlení.Projedu Sázavou,Stříbnou skalicí na Hradec,kde se to v Kolodějské vyjížďce valí čtyřicet a já tu horko těžko jedu třiatřicet.Mám pocit,že snad proti fouká uragán,jak to nejede.V Jevanech mi dochází,bolí mě hlava a zkřečované nohy nechtějí spolupracovat.Podle computeru cíl není daleko a tak své tělo naposledy přemlouvám k poslušnosti.Štíhlice,Doubravčice,Hradešín a já melu s posledního,ale nebyl bych to já abych opět nezabloudil.Na startu si pamatuji,že říkali dole v Přišimasech doprava a hned první zase doprava do kopce a já tak činím,ale vjíždím kamsi mezi baráky.Je to do kopce a tak se uklidňuji,že jedu správně.Cíl pořád nikde a cesta se mění v ujetý kamení a po chvíli vidím,že je cesta slepá.Sakra zase jedu špatně.Obracím a vracím se zpět z kopce na hlavní.Tento zásek mě stál dalších skoro osm minut a tak koukám jestli mě nedojel messenger.Vypadá,že ne a asi po půl kilometru jízdy po hlavní vidím žlutou šipku doprava.Konečně vysvobození,ale do kopce točím už jen silou vůle.Kluci v cíli povzbuzují,ale není to nic platné.Po projetí cílem bych sebou nejraději plácnul do stráně,ale nedá mi to a jdu pokecat s kluky.Krom jiného plánují účast příští víkend na Tour de Brdy,ale mě se tam moc nechce,protože se tam prý jezdí i po šotolině a na to já mám svoji silničku moc rád,takže říkám,že to bude bez mé účasti.Cestou domů se vše v bolavé hlavě rozleží a já se přeci jenom rozhodl,že tam taky dorazím.Po návratu domů a zjištění,že teplota se jen tak pár paralenů nelekla,měním rozhodnutí a odvolávám co jsem odvolal a slibuji co jsem slíbil ,lehám do postele a usínám jak špalek.
  

  
  
  
• Léňa – To je konec!
  
  

  Závod Úvaly – Šternberk – Úvaly jsem neměl vůbec v plánu, po úspěšných Bratronicích jsem se těšil na Klikáče, na které mě nepustila viróza, proto jsem Úvaly bral jako náhradu za Klikáče a jako poslední možnost tohoto roku svézt se v hromadném závodě, které mám tak rád. Virózu, jsem měl skoro vyléčenou už mi zbývala jen rýmyčka.
  Růžová sestava na startu mě naplňuje radostí do toho po dlouhé době můžu pozdravit plaza ze severu, chybí jen kolegové co trénují chytře. Taktika je jasná, nejlépe na Ondřejově odjet, vybudovat si náskok a Vodslivy objet na pohodu, co bude dál už mé plánování nezahrnovalo…. Ještě jsem se snažil někoho zlanařit, kdo by šel do úniku se mnou, ale Honzis, Míra ani Kolíkáč do toho nešli.
  Ve srovnání s jarním Posázavím se od startu spíše výletuje, nějaké tempo začíná na pátém kilometru, kde se zahřívá Honzis, Líba Janoušek a další, jedu pěkně zašitý za zadním pláštěm Michala Koubíka, který jede přesně dle mého gusta, pěkné stále tempo, které nereaguje na žádné nástupy, jen se proséváme, dokonce před Mukařovem ztrácíme i kontakt s čelní skupinou, kde se kolem mě prožene na gumě jezdící Kubajz s poznámkou: Co je? No nic není, nebudu se tady mačkat, připravuju se na Ondřejov..
  Ve Struhařově jedu na chvostu skupiny což s blížícím se Ondřejovem není moc dobré, plán je jasný na Ondřejov najet tak v top ten a po první zatáčce jet šrot. Jenže ve sjezdu se mi vůbec nedaří dostat někam dopředu, do protisměru prostě nejedu a horáka abych to vzal příkopem nemám a ke všemu jedeme dost přes 50km/h. Ve finále na Ondřejov najíždím spíše na chvostu skupiny, ale s připravenou velkou plackou. Moc se nejede tak se snažím dostat dopředu, beru tak deset lidí, další postup mi byl znemožněn, kluci z Veloservisu mě pěkně přimáčkli ke krajnici a nebylo úniku. Ondřejov svůj účel nesplnil zato mi pomohl ušetřit síly, které se mi hodili na náměstí.
  Kde jsem se prošmikl po krajnici pěkně na pátý flek hned za Kolíkáče. Ve sjezdu na kostkách jsem to ještě trochu pustil až jsem se ocitl na třetím fleku za Líbou Janouškem. Přes brdek po první části sjezdu nás svým nástupem převáží Nežerka, který naštěstí nesvěšuje nohy, ale krásně rozjíždí další tempo, po jeho odstřídání se na špici objevuje Kolíkáč! Kluk jeden, že by jel se mnou? Necedím se klasicky do balíku, ale jdu mu do háku. Táhne pěkně, ohlížím se dozadu co rakeťáci, jen se vezou. S kolodějským balíkem si tento sjezd vždy užívám v rychlostech přes 70km/h a teď jedeme jen něco přes 50km/h, házím 50x11 a točím, po chvíli mám stometrový náskok a svou maximálku 72,5km/h, když se znovu otočím vidím, že za mnou nikdo nejede, přitlačím znovu do pedálů až do chvíle kdy mi frekvence šlapání stoupne nad 120ot, pak zaléhávám do klubíčka a začínám stíhat zaváděcí motorku, v Choceradských serpentýnách jedu dost na hraně, hlídám si abych nevjel do protisměru, ale jinak jedu skoro smykem, díky této jízdě ala Nibali, motorku rychle dojíždím a ještě před mostem jí beru, za mostem u kolejí se otáčím, kde je balík? Nebyl vidět, fajn. Ještě si nastupuju a valím to na Vodslivy! Nebýt Favorita, který těsně před pravou odbočkou na kopec mezi baráky jede snad dvacet! Nemusel bych brzdit, takhle musím skoro zastavit, rozjetí tempa už bolí, bere mě zaváděcí motorka, ale stále jsem na první figuře!
  Tento můj únik měl za účel, abych se hned na začátku kopce nezahltil, ale mohl si jet to svoje od začátku, tak si pěkně shazuju, zpomaluju na 18km/h a jen čekám až se někdo přiřítí, docela mě překvapuje, že to není zase tak rychle, tu nejprudší část si jedu pěkně v úniku. Když se kopec začíná rovnat bere mě čtveřice Nežerka, Janoušek, Koubík, Kuchař a za nimi spurtující Honzis, mám ještě rezervu tak na chvíli přemýšlím jestli nezkusit háknout Honzise, ale tento nápad mě rychle opouští, jedu si stále své stálé tempo, při zpětném pohledu vidím, že za rakeťákama je díra, jo tam to musí bolet a ta psychika? Začal jsem kvitovat svůj skvělý plán, vlastně mi nic neujelo, nikoho jsem nemusel hákovat, jen si tak jedu svoje a jsem tam kde bych chtěl být. Vsadím se, že kluci vzadu teď jedou krefff, jsou nasraní, že jim to zase ujelo, přemýšlí koho hákovat aby moc neztratili nebo se neodrovnali, jo ty pocity znám a dnes jsem jim utekl! Jak tak si jedu svou Vodslivskou časovku, vidím v dáli, že si Honzis vystoupil a tahá tam své těžké převody, už kolikrát v tomto roce jsem měl takhle Honzise na dostřel, vždy jsem si říkal toho sjedeme a NIKDY se to nepodařilo! Přesto jsem si řekl, neblbni, sjedu si ho až mě někdo dojede. Za Vestcem mě berou dva borci, kteří jednou o dost rychleji, nemá smysl je hákovat to až Šuvadu s Viessmana, který už jede snesitelněji. Na vrcholu máme na Honzise, který si počkal na ujetou dvojičku ztrátu sto metrů. Jsem ve skupince, kde jsou dva zástupci Veloservisu, s kterými jsem jel už Doubravu a spoustu dalších závodů, budoucí Kolíkáčův soupeř Čada z Kbel a Šuvada, jsme v přesile Honzise sjedeme!
  Jenže kluci toho mají plné zuby, Veloservisáci jsou rádi, že dýchají, jen Šuvada vypadá, že je ok, musím to tedy roztočit s ním. Tento úsek mi připoměl náš výlet s Kaprem, Kolíkem za jazykovými skvosty, kde jsme natrefili na motorku, kterou jsme pak s Kaprem hákovali a jeli tady přes 50km/h, tak proč si to nezopakovat? Jsme přece na závodě. Zaléhám a jedeme 50km/h! Stále si opakuju, musíme Honzisovu grupu sjet před kopcem do Divišova aby byl čas na regeneraci, tak makám, kluci se připojují, máme je ve sjezdu do Třemošnice!
  Musím hned pozdravit Honzise, jsem na sebe opravdu pyšný, jedu s borcem, který tahá maratony s Kolokrámem a Whirpoolem, tento opojný pocit mě přechází hned když Honzis zatlačí do pedálů a řítí se do Divišova, jsem hned za jeho Madonkou asi po dvou kilometrové, pekelné špici se otáčí, že by bylo fajn, kdyby ho někdo vystřídal, jasně mu říkám, že nejezdím ve Whirpoolu abych ho střídal a jak je vidět nejsem sám. Honzis se tedy poslušně vrací na špici a zase nás týrá, ve stojce před Divišovem si ještě nastoupí, ani nevíte jak jsem byl rád, že už jsme byly na hlavní, která se stáčela mírným klesáním do města. Honzise střídá na špici Šuvada, kluk jeden se asi nudil, ve výjezdu z Divišova nechává velkou, ještě shazuje a čím se sklon brdku mírní tím shazuje níže, k tomu nám samozřejmě roste rychlost 30, 35 , 40, 45km/h, zase jedu jako druhý vagónek, v hlavě se mi zase opakuje, jestli si myslí, že ho budu střídat, spadnul z višně, jedu opět kaši. Chvíle kdy Šuvada odstřídal samozřejmě přichází, hraju hrdinu a jen díky už klesajícímu profilu, tahám špici. Klukům co mají vysoké, šumící ráfky to jede nějak rychleji tak ještě před Šternberkem jsem zase na chvostu.
  Ze Šternberka přichází další kopec, který jsem neměl rád už na závodě kolem Posázaví, kde mě týral Mářa. Honzis mi na začátku kopce hlásí jak je utavenej z Vodsliv, kde hákoval Nežerku a hned jde na špici, kde udává selektivní tempo, musím říct, že nejhorších bylo posledních 200m v nájezdu do lesa, to že jsme trpěli všichni bylo zřejmé z tváří všech přítomných. Ve sjezdu se mě ještě Honzis lišácky ptá: Bolelo tě to? Mě teda jo. Stačím jen odvětit: Jako kráva!
  Cedule - Rataje 5km znamená, že mám 5km na regeneraci než definitivně odpadnu, proto špice mám jen po pár sekundách a jen se vezu. Trýznitel Honzis se svěřuje, že začíná mít obavy, že ho někde vytratíme, fakt mě to pobavilo, je to vtipálek. Sjezd do Ratají jedeme v poklidu, ratajské kostky znám velmi dobře a je jasné, že jestli se tady pojede, bude to můj konec. Naštěstí nevím jestli to bylo tím, že kluci se báli o své vysoké ráfky nebo jestli mi prostě kostky sedí, jelo se lidsky, bezbolestně. Začínám litovat, že jsem si nevzal gel, už nás nečeká žádný kopec, jen svezeníčko Jevanským údolím, potřeboval bych do svalů něco napumpovat aby kyselina mléčná neměla takovou převahu.
  Ve sjezdu do Talmberku jsem až dost aktivní, tahám delší špice, prostě mám rád rychlost, špici předávám až za Tamlberkem Šuvadovi, který roztáčí své vysoké ráfky dost nad 40km/h, před nájezdem na sázavskou hlavní silnici je takový brdeček, kde jsem udělal chybu dne, nechal jsem si naloženou velkou placku. Posledních cca 400m jsem tahal snad frekvencí 50ot, převod 50x19 až 50x23, úplně jsem cítil jak mi tuhnou nohy, bál jsem se přehodit, v tomto stavu by přehazování znamenalo konec. Kompakt má nevýhodu, že když se shazuje velká, musí přijít přehození na zadních pastorcích o jedno nahoru, což je čas, který se pak musí dojet a na to jsem neměl. Vyhlížel jsem hlavní sázavskou jako spermie vajíčko. Jo uvisel jsem to, bohužel vytočit nohy mi nebylo souzeno, Honzis to zase rozjel! Ulevit se mi podařilo až těsně před Sázavou.
  Začal úsek, kde se skupina hodila, točili jsme předpisově, nejvíc mě bolely Šuvadovi špice, jinak se dařilo pěkně regenerovat. Před Stříbrnou Skalicí jde na špic opět Šuvada, který naše tempo z 38km/h zvedá na 42km/h a zase jedu na kref. V nájezdu na kostky mi je jasné, že nesmím nechat velkou nebo tady prostě končím, sundávám tedy hned na začátku, pak jen tak šlápnu do prázdna, řetěz je na klice! Snažím se řetěz nahodit pomocí přesmykače, čímž musím vyjet z přímého směru kolmo ke kopci po asi dvou, třech otočeních pedály mám řetěz nahozen a taky mám dvacet metrů díru. Převod jak kráva a za boha ho nemůžu roztočit, než tam dám kašpara, kluci jsou nahoře, nohy kaput, je konec!
  Kostky vyjíždím pádovou rychlostí v následném sjezdu to ještě chvílí zkouším rozjet, ale je to marné víc než na 35km/h se nedostávám a kluci mizí. Vybavují se mi Kolíkáčova slova o tom, jak je výborné jet Jevanským údolím ve skupině, že se dá jet 40km/h a úplně zadarmo, při pohledu na svůj tachometr kde mám 28km/h, úplně ztrácím chuť šlapat, mít tady doprovodné vozidlo nebo sběrák, už nasedám, žádná motivace dojet prostě není. Jen tak točím nohama a čekám až mě dojede Kolíkáčova tlupa, tento týpek určitě nepřijede sám, ikdyby na startu stálo jen deset lidí a z toho osm odjelo, tak Kolíkáč pojede v nějaké tlupě, nevím jak to dělá, ale je to tak. Bylo mi souzeno si Jevanské údolí projet na samotku, Kolíkáčova tlupa je slyšet až těsně před Jevany, kde mě s obrovskou radostí zhltávají. Vůbec nemám chuť s nimi pokračovat, v té samotce jsem si zabrousil do svých myšlenkových pochodů, kde jsem končil se sezónou, dával kolo k Bobkovi na seřízení, vracel Igorovi kola, začal chodit do posilovny, chodil jsem s Natálkou na Slavii na hokej, kochal se nádhernou sázavskou scenérií a vůbec mě nezajímalo zase být někde zabudovaný ve skupině a snažit se uviset.
  Jako by mi Bobek četl myšlenky a po asi dvou kilometrech v této tlupě ho vidím jak si vystupuje, srdíčko mi zaplesá a vystupuji taky. Bobek zrovna odhání křečovou vílu co nejdál od sebe takže chce jen točit nohama, výborně, můžeme točit spolu. Jeho tempo mi opravdu vyhovuje, je to takové to vytáčecí, sice se párkrát závoďák zapomene a poodjede mi, ale je to kámoš a vždy si na mě počká. Do cíle to dotáčíme v klídku, bez křečí a mačkání, pobaví nás dvacetimetrová vzdálenost mezi 400 a 300m ukazateli v cílovém kopci a díky skandující Kolíkáčově tlupě dojíždíme do pěkného kotle, díky.
  Závod je to úžasný, udělal jsem pár chyb, které se mi vymstili, užil bych si ho jistě více, kdybych bych plně zdraví a neměl za sebou týdenní přecházení virózy, ale ničeho nelituju, jet s Honzisem stálo za to, být v úniku bylo nádherné a dojezd s Bobkem také neměl chybu. Jestli práce dovolí ještě bych rád v tomto roce něco objel, ale jestli ne, tak to bylo příjemné, bolestné zakončení úžasného, cyklistického roku.
  
  

  
  
  
• Honzis – Vodslivy a zas ne ...
  
  

  Mistrovství vesmíru, jak Kolíkáč nazval letošní „poslední kaši“ na bájném Šternberku, byla to skvělá sobota, která měla jen jedinou chybičku – zase jsem neuvisel čelo … U hospody Na Slovanech to nejprve vypadá na docela pohodovou vyjížďku, ale když zbystřím krom matadora Líby Janouška i rakeťáky Nežerku, Michala Koubíka, Přemka Kuchaře a další, tak je zřejmé, že budeme hrát jenom druhé housle. Hnedka v kopci skrz Přišimasy nastupuje Líba, což bych od něj nečekal. Tepy vzlétají na 170, drtíme pily, Beeda si teda ještě neodpustí poznámku, že nemám šlapat jak Sáblíková. Líba tancuje nad sedlem a maká až na Hradešín, kde ho sjedeme, ale rovnou jde dopředu Nežerka a za ním dvojička. Tempo je vražedné, k Doubku se fakt letí, Míra Zbuzek tahá jako ďas, v hupu před obcí konečně dotáhneme uprchlíky a relativně normálně se dojede přes Žernovku do Mukařova, kde protneme zajištěnou hlavní a v tempu stoupáme magnetem na Struhařov. Hm, dneska to nevypadá na propagační únik s Radimem Skálou jako na Klikáčích, na to jaksi nemáme. Michal Koubík roztáčí svá nová kola, stále se držím spíš vepředu a překvapuje mě, že tu jsou snad všici, co odstartovali! Přitom se fakt letí, v Třemblatu projedeme semafor na červenou a chvíle orazu před Ondřejovem. Najíždím si dopředu, ostrá levá, čekám nástup, ale nic, Nežerka si shodí na malou, ohlíží se co jako bude, ale z tohoto pro něj možná pohodového tempa, nikdo neodjíždí, což jedině kvituji. Nahoře se trošku přišlápne, nic zvláštního. V klesání do Chocerad se posilním, Léňa jde do úniku a to dole letíme k sedmdesáti. Krouhneme esíčko a překodrcáme kostky přes Sázavu. A je to tady, mačkám mezičas, jakmile zahnu doprava. 4,4km pravdy, Vodslivy, 207výškových metrů. Nežerka zrychluje, za ním Líba, Přemek a Michal Koubík. Zvedám se ze sedla, 53/21, šrot, jedeme dvacítkou v 8-12% úseku, hypnotizuji zadní kolo Kowarika borce z SP kolo, míjíme Léňu co to šmrdlá, já pořád ze sedla, úplně na sračky, ohlídnu se, za náma díra na pár autobusů, metám jámy, furt jsem v háku, furt jsem tam, v top 5! Blížíme se rovnější pasáži, chtělo by to přiložit, jenže nohy už nejdou, Nežerka tvrdí muziku, brečím na ocase, ještě si stoupnu, ještě tam vyždímu poslední watty a už jsem zase v prdeli … Cukli, malinko, jenže Nežerka nemá slitování, trápí za sebou tři vagónky a jaksi mu je buřt, že čtvrtej už ztratil. Pořád to drtím, Vestec, 53/19, stoupnu si do prudkého úseku, zas 53/21, ze sedla, na konci sedla, na sračky, svaly stehen pálí, mám pocit, že rukama urvu řidítka, ale ne, je tam 15sec zásek. Třeba někdo nevydrží, říkám si a krouhám zatáčku v lesíku, za mnou nikoho nevidím, na horizontu max 20sec, jenže úplně tvrdé nohy se jen pomalu roztočí a čtveřice letí vstříc vrcholu, kde je o 30sec dřív a to jsem debil horejšek ještě spurtoval na 53/21. Tak nic, 10:49min nestačilo, hodlám se posilnit, ale kondenzované mléko z Lidlu putuje krom mých úst ještě na ruku, omotávku a prostě všude možně, takže se nehezky lepím. No potěš koště. Zezadu se nechám sjet dvojicí. Nějak nejedeme, takže dole v Třemošnici přijede Léňa group s Běhounkem z Veloservisu. Kurňa, kdybych tak přežil Vodslivy, takhle jsem zase až ve druhé skupině čítající šest/sedm lidí. Brdek nekompromisně na velkou, v zatáčce si stoupnu a čekám, co bude. Jedu dál, tempo, na horizontu bych rád vystřídal, ale Léňa že prej jako né a ostatní taky nééé, tak zas zpátky na špic. Kurva závodíme, ne? Konečně mě někdo vystřídá, na chvíli, páč 12% stojku do Divišova umí na velkou jen někteří, na 53/19 i zabolela! Jsem v úniku a čekám, kdo se mnou pojede. Ztráta 1,5minuty co nám hlásí. Šuvada roztáčí vysoké Ritchey ráfky, ale za ním dolítnou všici, takže si ordinuji „voraz“ na třetím fleku a jsem schován za Léňou, který tam má s kompaktem málem španěla a vypadá, že mu co nejdřív vyskočí nohy z kyčlí, páč točí asi 110ot/min a do toho mu furt něco křupe v kole. No na zabití. Sjezd nic moc, lidem se nechce, ze Šternova to rozjíždí Šuvada a já se cedím dozadu. Na mostě jsme zase kompaktní a dle hesla „je třeba redukovat skupinu“ to hnedka rozjíždí Šuvada. Já jsem tepově nějak nízko, lehkost chybí, ale tu velkou tam nechávám a závěrečné serpentiny jsou v mé režii. Dávaj si, ale furt tam jsou. Co s nima? Chlápek z Cyklo Porg točí, nevypadá nejlíp, zvláštně řadí, moh by odpadnout. Jeho poněkud obstarožní Cannondale ovšem obsahuje power tap a 10kovou Ultegru. Hup k Zalíbené jdu zas na špic, tady je to s velkou na hraně, drobet fouká proti, ale hodlám jim trošku natáhnout držky, tudíž 53/21, zakousnutý v řidítkách, bolí to, jenže na horizontu se nic nezměnilo, 5vagónků za mnou … Zásek 6minut na čelo! Jsem už docela zataženej a nepomáhá ani Léňovo : „bolelo“. Do Ratají trošku cyklokros, snažím se vorazit, kostky, Běhounek z Veloservisu roztočí vysoké ráfky a nechává velkou! Tak to je masér, tenhle kopec dávám 39/21, jede se „jenom tempo“, nahoře chvilku zrychlím, ale pak zalezu a od myslivny hákuju Léňu se Šuvadou, kteří letí dolů do Talmberka. Kolem řeky hučí ráfky Ritchey, Šuvada ani nechce střídat, což je dobře, páč su rád, že si odfrknu v háku, speed přes 40km/h. Dolítli jsme až na nejnižší bod, krátký hup nad Sázavu to zkouší rozjet Běhounek, ale nemá to dostatečnou razanci, po odbočení za to na pár vteřin vezmu já, ale jen tak „na vycukání nepřátel“. Sjíždíme do Sázavy a kolem kláštera tam vsadím ještě nějakej wattík, sjezd riskuju, jsem v úniku, ale zase se sjedeme a teď společně točíme až do Skalice. Borci s vysokými ráfky to vždycky hezky roztáhnou, hlavně Šuvada je fakt mašina. Kostky nahoru zkouší Běhounek zleva nástupem, nechávám 53/19, ale kolo hopsá a nahoře mám co dělat. Ostatní jsou na tom ještě drobet hůř, zůstal tam Léňa, škoda. Ještě to zkusím na chvíli „zakotvit“, aby nás Léňa měl šanci sjet, ale není vůbec vidět, a tak se nechám vystřídat a postupně vzrůstající rychlostí stoupáme nekonečným údolím k Vyžlovce, kde vypadá Šuvada furt dobře. Nikdo neodpadá, takže to vidím na spurt, letos do kopce na Skřivany – asi 400m. Projedeme hlavní, padáme do Štíhlic, v proti hupu na Doubravčice (nejede se kolem smeťáku) za to vezmu, ale nikdo se nemá k odjetí, takže zase chvilka taktizování a průjezd rozsekanou obcí Masojedy. V lesíku nastupuje Běhounek, v sedle ho sjíždím, nechali jsme tam borce z Porgu. Dobrý, jsme čtyři, jedeme do Přišimas, prostřídám na ocas, čekám co bude. Zkouší to Běhounek, za ním Šuvada, jdu po něm, do zatáčky se nějak nevešel, rozjel to až do škarpy, asi drobet zbrzdil i Běhounka, takže já projel opatrně štěrčíček vnitřkem a hnedka šel ze sedla, 53/17, úplnej šrot, zatáhlé nohy mají dost, ale říkám si – teď nebo nikdy, 200m, furt jsem první, zezadu slyším Běhounka, podřadím na 19ku, ale kopec se srovnává, takže zpátky 17z, ještě se naposled zvednout a totálně zrakvenej projet cílovou čárou jako pátý. Tak aspoň malá satisfakce, vyhraný spurt. Líba Janoušek už se vykecává, Nežerka prej jel jak motorka a jen kontroloval, jestli mu neodpadaj. Za pět minut už dojíždí velká grupa s Mírou Zbuzkem, Kolíkáčem, Beedou, Kajmanem, … Nakousaným jablkem se hodlám umýt, ale moc se nevede, takže se i cestou domů pořád lepím k omotávce. Ale jináč gut, tohle je má oblíbená akce, jen škoda těch Vodsliv, já tam tak nerad prohrávám … garmin Šternberk

  
  
  
• Radim – Výlet k hradu a zpět aneb když to bolí i v háku
  
  

  Úvaly-Český Šternberk-Úvaly - report

  
  
  
• Lenka – Poslední letošní závod
  
  

  
  Dlouho jsem se rozmýšlela jestli Úvaly-Šternberk-Úvaly jet, letos mi už v září nějak chybí motivace k závodění, a navíc minulý týden na Škoda Cycling Challenge jsem se vyzávodila až až (AVS skoro 34, to se mi v hromadňáku snad ještě nepovedlo, nebo možná tak před deseti lety ) Nakonec rozhodlo, že se Halouny zrušily, a tak jsme se s Tomášem rozhodli, že ukončíme sezónu závodem O Pohár Posázaví.
  
  Hlídání bylo zajištěné, malý Vojta sice ještě pozlobil ve čtvrtek horečkou, ale naštěstí to bylo jen po očkování a v sobotu ráno už byl OK.
  
  Start v deset mi naprosto vyhovoval, žádný stres, jestli na mě budou v cíli čekat. Od začátku se nikomu dopředu moc nechtělo, tak se většinou střídáme se Strejdou, pak se zapojí i další. Jede se docela pomalu, ale mě to dneska naprosto vyhovuje, Uacové starty mi moc nesedí Zhruba od Mukařova jedeme asi v 8, ve sjezdu do Chocerad ale ztrácíme další dva (moji jedinou případnou soupeřku a ještě někoho) a ve stoupání na Vodslivy se skupinka dále zmenšuje, až od shora jedeme ve čtyřech a nakonec ve třech. Ujíždí nám pouze jeden. Se Strejdou se pěkně střídáme, třetí cyklista, skoro sedmdesát! let se drží pěkně, jen se omlouvá, že nestřídá, že je rád, že je rád. No tomhle věku, jestli se dožiju, budu ráda jestli si na kolo ještě vůbec sednu .
  
  Kopce se mi jedou dobře, počasí pro mě ideální, krásně se dýchá. Oproti minulému týdnu pohodička, tepák nevozím, ale vzhledem k tomu, že jsem skoro nefuněla, to muselo být na vytrvalost, za to minulý týden necelé dvě hodinky na infarkt ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />
  
  V jevanském údolí definitivně ztrácíme třetího cyklistu, Strejda jede pěkně, kdyby byl cíl tady, tak by mi to už stačilo, bohužel musíme ještě nějakých 25kilometrů dál. Od Vyžlovky je silnice pěkně rozbitá, naštěstí jsme to zvládli bez defektu. Spurtovat se mi teda moc nechce, pořadatelé ale hecují, tak se aspoň zvednu ze sedla
  
  Na ukončení sezony to byl super závod, krásné počasí i trať, jen ty silnice kdyby byly lepší. Děkuji parťákovi Strejdovi za celou sezonu, kde jsme se potkali a tak snad zase příšní rok.
  
  PS. Přijeďte na Řevnice, silnice je opravená, nový asfalt, jen dole ve vesnici nic moc.
  Budem asi s Tomášem dělat zase časomíru.
  
  Lenka
  

  
  
  
• Kolíkáč – Mistrovství vesmíru
  
  

  Struhařov, Ondřejov, Chocerady, Vodslivy, Divišov, Šternberk, Zalíbená, Rataje, Talmberk, Sázava, Stříbrná Skalice, Jevanské údolí, Vyžlovka to jsou názvy, které jsem za poslední roky díky kolodějským kumpánům nesčetněkrát projel, každé zvednutí asfaltu vím, jak dokáže bolet, kolik potu již tam člověk zanechal. A na této, nebojím se říci, domácí půdě se jezdí mistrovství vesmíru, jak to před lety nazval Líba Janoušek aneb Úvaly-Český Šternberk-Úvaly. Žádné sarapatičky okolo, prostě se slezeme, zapíšeme, připneme číslo, odmávne se to a již se drtí posázavské brdky. A nejinak tomu bylo i letos.
  Hned po startu se začíná jet lajna, snažím se být co nejvíce vepředu, trochu cítím ještě nohy z pátečního rozjetí se Šemíkem, ale v závodní atmosféře se na to rychle zapomíná. Na Hradešíně za to bere Líba, první atak, nohy mi jedou, zkouším ho bláhově dojet, po chvíli zase zalézám do závětří balíku, ale dnes se zdá, že to mám v hlavě správně zakódované, jsem stále poblíž špice. Skvěle ohlídaný Mukařov přeletíme jako vítr, magnet na Struhařov se točí vysoko před 30km/h., cítím se parádně, tempo mi nedělá problém.
  Semafor v Třemblatech je též ohlídán pořadateli, a teď si jen udržet přední pozici před ondřejovským magnetem... povedlo se, na druhé figuře, hned za Kajmanem, pěkně na velkou drtíme obligátní brdek. A zase se mi jede parádně, bez sebemenšího zaváhání se spouštíme po kostkách do Chocerad, je to slušné struhadlo, tady mám v hlavě myšlenky, jak mi praská vidle a smotáme se všichni na jednu kupu. Ale přežili jsme to, Léňa ve sjezdu útočí, zkouším chvíli s ním, ale pak možná trochu zbaběle svěšuji a nechám se zbytečně přejet asi 10 lidmi.
  Chocerady, zase vypečené kostky, přelítnout přejezd a už se štelovat na legendami opředené Vodslivy. No, sjezd jsem zase nějak nezvládl, skáču tedy přes několik lidí a najíždím do úvodní stojky s rozhodnutím zde nechat všechno. Růžový dres Veloservisu a rakeťák Běhounek v něm, to je dobrý tempomat, mám to zkusit s ním? Před námi asi 50 metrů grupa s Léňou a Martinem Čurdou, ty bychom mohli doskočit a před nimi Honzis, no to kdyby se povedlo!
  Michal Běhounek jede skvěle, tempo na samé hranici mé snesitelnosti, a hlavně o trochu rychlejší než Léňa group, za chvíli je musíme mít. Jen sleduji zadní plášť Michala a buším do toho, co to jde. Vestec a jsme tam, uff, teď se jen přisát a nepustit. Myslím, že kluci to ani moc nezpozorovali, že jsme je sjeli, bohužel ale pro mě přichází nejprudší část kopce, teď by si to chtělo trochu odfrknout, ale nejde to, visím z posledních sil, ze sedla, do sedla, pohoda je ta tam, v břiše mám jak v rozžhaveném kotli, no to snad nééé, tak hezky jsme si je sjeli a teď odpadnout?
  Díra 1 metr, klíííd, teď se zvedni a hop a jseš zpět. Houby! Díra se zvětšuje, nejsem schopen točit jejich tempo, kopec se narovnává, ale ani tady již nemám na zrychlení, navíc se mi zdá, že zvětřili Honzise a chtějí ho sjet. Nadávám si, ale prostě to nejde, no nic, nechám se potupně sjet někým zezadu, a chlácholím se, stejně bys na ně neměl v dalších kopcích…
  Napít se, protočit volně nohy a po chvíli je tu jeden borec a Kajman, který žene svého koně hodně rychle nahoru...říkám mu, to nemá cenu, počkáme si, za námi je velká grupa. A je pěkně vybarvená! Oranžový Bobajz, Mirek Zbuzek, Radim Skála, Tomáš Bartoš a hvězdný Beeeedaaaa. No to potěš, to ještě bude jízda.
  A taky že jo, 7 kousků se řítí na Divišov, motorem je hlavně Beeda a Kajman, ale i Bobek špice nešetří. Safra, ono bychom mohli třeba ještě Martina Č. nebo Léňu dojet ne? Točíme špice, jak se kdo cítí, ale takhle to má vypadat, nikdo se neveze vzadu, když prostě na dlouhou špic nejsou síly, hezky hned odstoupit a jít dozadu (takhle to praktikuji většinou já ). Užíváme si to, počasí přenádherné, suché silnice, sjezd do Šternberka opepří sjezdař Bobek a i následný kopec od Sázavy zase nahoru, s výhledy na hrad, jedeme rozumné tempo tak, abychom zůstali po kupě. A hele jeden Veloservisák je náš, neuvisel Léňa group. Lízneme Zalíbenou a po rozbitém úseku přichází středověké Rataje se svou dlažbou. Tady mám trochu krizi, plandám na ocase, jen to přežít nahoru. Hlídám i kamaráda Bobka, na to co má najeto, jede fantasticky, zkusím ho ještě na horizontu nadopovat menším týmovým zadním přítlakem, který pak v cíli hodně kvituje. Jo to znám, kolikrát jsem takovou vzpruhu již dostal .
  Rozbitým sjezdem do Talmberka a tady se špice ujímá zase Beeda, údolím to valíme maximální povolenou rychlostí v obci, to je safra rachot, Mirek si jen ulevuje, že toto nemá zapotřebí. A tempo neupadá, Sázavu přeletíme, na kostkách ve Skalici dokonce trochu odskočím zbytku, aspoň je chvíle na napití, protože jevanské údolí se bude asi slušně kalit. Vzpomínám na trénink s Vitasem, jak jsme to tu valili ke 40km/h. a dnes tomu není jinak. Zase pěkně točíme, znovu se vznáším v cyklistickém nebi, kvůli tomuto má cenu jezdit. Ve skvělé grupě a ve skvělém tempu a spolupráci se blížíme k Jevanům, když tu najednou má euforie dostane další injekci energie, co injekci, to je úplný vánoční dárek, Lééééňa! Dostane pomyslně za uši , a hned na to nastupuje Veloservis, Beeda nás zklidňuje, nechte ho vyvětrat. Jevany jsou tu, Kajman na špici po centimetrech stahuje náskok růžového závodníka, Radim mi hlásí, že jsme nechali pod Jevany mé kumpány, no jo, do háje, Bobek a Léňa tu nejsou .
  Na Vyžlovce už jedeme i s Velosevisem, tempo upadá, přichází rozbitější úseky, nikdo nechce defektit. Masojedy jsou lahůdkou, jedu špic, chci ty díry pěkně vidět. Na Hradešíně to zkusím roztočit, a hele, náskok jsem si udělal, dolítne mě jen Mirek a hned do toho začíná taky bušit. Stále tomu nevěřím, že by nás nechali, s hrůzou se otáčím, ale jo náskok stále stejný, mohlo by to vyjít. No jo, ale to by jsme museli znát cíl, trošku zazmatkujeme, přibrzdíme a hned jsou u nás, jo toto se nepovedlo, prostě když je únik, chce to hlava nehlava jet a žádný otáčení Ale sranda byla, teď vyklepat nohy a připravit se na cílový hup, prý je to trošku do kopce, stále se cítím dobře, a to je špatné znamení, hlava si řekne, tak jeď, na nikoho se neohlížej, 400m do cíle a jdu do toho, no jo, ale brdek se začíná utahovat a nohy odmítají poslušnost. A když mě přelítne zleva Kajman a zprava Mirek, najednou tuhnu, jak sádrový trpaslík neschopen jakékoliv reakce . Ještě Radim mě skáče a kamarád Beeda mě tlačí do cíle, no neslavný to konec... Ale což, příště se to třeba povede, víš, ve spurtu se musí pěkně číhat zezadu, co kdo udělá, a ne ty woe si honit triko hned na 400m
  Byl to zase jeden parádní cyklistický den, Šlapky byly vidět, velké uznání si především zaslouží Alf, Myšák a Kubajz, kterým bohužel nebyla dopřána vůně skupiny a odjeli si to jako časovku!