V sobotu na závodě Karlštejn Tour (MTB) ze seriálu Kolo pro život jsem si měla odbýt svoji premiéru v drese CK Vinohradské šlapky. Když jsem závod vybírala, říkala jsem si, že by se mohl podobat Nova Author Cupu, protože v propozicích byl popsaný terén jako cesty zpevněné, polní, asfaltové. Množství lidí jsem odhadovala také podobně jako velké kvantum. S NACem jsem měla 2 zkušenosti, tak jsem se přihlásila a těšila se, že si zazávodím, ale trochu jsem měla obavu, abych svým vkonem nedělala Šlapkám ostudu. Přece jen do teď jsem jezdila jen sama za sebe.
V týdnu mi svým přihlášením udělal radost Strejda, se kterým jsem jela téměř 50 km Beskyda v jednom balíku, tak hurá, alespoň jedna známá tvář. Na závod jsem se těšila. Byli jsme domluveni, že se sejdeme na Smíchově,. V klidu jsme dojeli na start, zaregistrovali a měli ještě dost času projet část trati. Vyjeli jsme první stoupání v lese a zpět na závodiště. Byli jsme domluveni, že pojedeme ze zadu, což akorát vyšlo na zařazení. Start byl ve dvou vlnách. Jak se rozjela naše vlna, začali jsme se tlačit vpřed. Super, po asfaltce do Radotína bylo prostoru kupa a tak to jelo pěkně. První zácpa začala v kopečku, který jsme si předtím na pohodu vyšlapali. Bylo jasné, že rozdíl proti NACu je velký. Tady jsou cesty uzoučké a i poloviční startovní pole cesty okamžitě ucpe. Nemělo cenu se nikam drát, protože až na 18. km byl každý kopec kolonádní procházkou, a tak jsem se smířila s tím, že si závod v klidu užiji. Další rozdíl byl v terénu. Přece jen těch zpevněných cest moc nebylo a po dešti bylo dost bláto. Já v životě na bahýnku nejezdila. Zatím dobrý, kolo jakžtakž poslouchalo. Po rovinkách jsme jeli stíhací jízdu a do kopců si povídali. Když se konečně závod rozjel, přišla moje první daň nováčka MTB v terénu a první pád. Nic moc. Odřené koleno – trochu silniční lišej. Šup zpátky na kolo a dohnat Strejdu, ale přece jen na jistotě při sjezdech se malý karambol podepsal. Z kopce jsem už tolik nestačila a po rovinách jsem musela víc šlapat, abych mezeru dohnala. 20. km občerstvovala. Tam jsem Stejdu znova dohnala a vyrazili jsme zase spolu. Už mi nohy trochu do stoupání tuhly a začala jsem se smiřovat s tím, že budu muset zmírnit. Následoval další sjezd. Tentokrát v lese. Ani nevím, jak se mi to podařilo a následoval další pád. Tentokrát let přes řidítka a rovnou na strom. Na štěstí andělíček Strážníček stál při mně. Přibylo pár naraženin, odřenin, naražená čelist, ale jinak vše v pořádku. Jeden závodník ještě počkal, zda se zvednu. Jelo se dál. Nyní už však trochu podivnou jízdou jako na gumycuku. Do kopců jsem stále stejné dresy předjížděla/předcházela a oni zase mě z kopce. Přece jen ten kotrmelec mé sjezdy hodně zabrzdil.
Po 3h jsem dorazila zpět do Radotína a zbylo ještě dost sil pár čísel sjet. Na dráze jsme si ještě se 2 dalšími závodnicemi trochu zazávodili a hurá do cíle. I přes ty karamboly, které na konec nebyly samotné a přibylo pár menších dalších jsem si zazávodila dobře a snad neudělala na poprvé úplnou ostudu vám všem (8/12 v kat. 52/77 žen). Pokusím se, aby to příště bylo ještě o kousek lepší.
)
Jako vyjetí byl přesun domů, což mi s rozjetím a prohlídkou trati na konec udělalo 110 natočených km s 1100 nastoupanými metry. Domů jsem přijela špinavá jako prasátko, odřená, unavená ale spokojená.
Strejdovi děkuji za podporu, přece jen to je hned veselejší, když se můžou emoce na někoho v cíli vysypat