Akce Zimní tréninky 2010

Akce Zimní tréninky patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2010-12-22.

Diskuze
Foto Polabí 16.01. :: Foto Zimní Koloděje 23.01. :: Foto Větrné Polabí 05.02. :: Foto Modrá Hvězda 06.02. :: Foto Olympie 05. a 06.02. :: Foto Posázaví 10.02.
Foto Český Brod 13.02. :: Foto Poslední únorový víkend :: Foto Západ Prahy 27.02. :: Foto Zalíbená 03.03. :: Foto Čertovina s Větrníkem a Malinou
Foto Do oblasti Moravské Malorky :: Foto Polabí - březen

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009

• Léňa – Zimní Koloděje
  
  

  Tak jak vlastně může vzniknou akce Zimní Koloděje? Snadno. Když naše hvozdy navštíví člověk co rád jezdí na kole a nejezdí žádnou tyčku, je tady jen na pár týdnů, pokládám za nutné provést jej místy, kde celý rok vypotíme nejvíce potu a krve, Koloděje. Polabí na najíždění je výborné, ale časem omrzí, smradlavá Štěchovická rovinka není žádnej zázrak, posázáví je tedy jasnou volbou. To, že je leden je sice komplikace vzhledem k profilu, který se zde nalézá, ale počasí bylo na naší straně, silničáři vše prosolili (asi sesbírali naší propocenou sůl za celý rok) a našly se další dva šílenci, kteří neváhali dělat průvodce v naší svatyni.
  Základem je vyřešit počasí, to už generál Patton věděl, že sledovat radary (tehdy teda asi nebyly) je základ úspěšné bitvy v našem případě poznávacího výletu. Dle radarů vidím, že do 12hod nás čeká čistá obloha a pak sněžení, proto navrhuji brzký čas srazu, 9hod v Kolodějích. Je mi jasné, že tím časem přicházím o další vagónky naší výpravy, ale bezpečí je na prvním místě.
  Hned když vstanu jdu k radaru, jestli předpověď nelhala a nelhala, je naprosto čisto. Tomáš přijíždí na čas, tak první část naší skupinky může vyrazit včas. Silnice jsou suché, až je mi líto, že tady není Malina na svém letňáku, škoda hold se odstěhoval za štěstím. Vítr je v zádech, můžu zařadit převod najížďák a razíme to na Dubeč, kde náhodou potkáváme bikera Roškyho na vytuněném zimáčku. V Kolodějích jsme v cukuletu, bereme to zkratkou mezi domy, kolem zámku Hraběte z Koloděj, už hypnotizuje lavičku na které za pár měsíců už zase budou posedávat nadrženci, ale dnes je prázdná. Máme zpozdění, ale naštěstí Kajman tady ještě není. Přijíždí asi po třech minutách, docela znaven nejspíš náročnou cestou proti větru. Variant tras máme několik, ve finále jsem rád, že nikomu nevadí cesta do posázaví.
  Jedeme klasiku na Sibřinu a dále na Strašín. Tempo diktuje dvojice Kajman, Rošky, jedeme snad 20km/h, jo není sezona. Před Strašínem musíme sesednout z kol, protože na silnici je asi dvacetimetrová Štybyho vložka plná sněhu a ledu. Po chvíli hlásí Tomáš problém s uvolněným kufrem, ale vše má, nechává nás jet. Před sjezdem na hlavní říčánskou už jsme zase kvarteto. Na hlavní směr Mukařov jdu na špic, tam si člověk nejlépe pohlídá zimní tempo, díky větru sice jedeme 35km/h, ale klídek, pohodu, hlavní nám uteče rychle a vzhůru na Struhařov. Jedu si pohodu s Tomášem na špici, ale když vidím jak Tomáš zívá a nejspíš i díky našemu turistickému tempu mrzne, trošku přiložím, ale jen nepatrně. S Tomášem to stejně ani nehne, pokračujeme v turistice teď už s Kajmanem ve dvojici.
  Při nájezdu do kopečku na Ondřejov musím vytáhnout pravidlo Kolodějí v tomto kopci, nesundávat velkou! My si dnes samozřejmě řadíme skoro kašpárky a do Ondřejova docouváváme neprošití. Ještě varuju před kostkami, naštěstí jsou suché. S Kajmanem ještě domlouváme pokračování na Chocerady a pak Vodslivy. Do Chocerad díky prosolené silnici letíme i bez šlapání a už jen představit hostovi Tomášovi co nás čeká za kopeček. Při vjezdu do Chocerad a pohledu na Tomáše mě hned napadne nabídka Tomášovi,ať na nás nečeká a jede se zahřát svým tempem. Kluci řadí kašpárky, já díky nefunkční přehazovačce bohužel ne, musím to vyrvat , ještě, že si jedeme výlet, Tomáše po pár stovkách metrů už nevidíme je to škoda, protože přichází čas na fotky! Kluky jsem chtěl vyfotit s cedulí Vestec, ale jeli moc rychle, máme aspoň nějaké momentky. Ve Vestci nás čeká u zastávky Tomáš, využíváme tohoto zastavení k odvodňovací pauze, malému občerstvení a společnému fotu. Zbytek Vodsliv už dojíždíme na pohodu. Na vrcholu se ještě snažím vytřepat sníh ze včerejška z blátníků a při tom si povolím řídítka do nejezdící polohy. Posílám kluky dopředu a napravuju tento defekt. Při nájezdu na hlavní si vzpomenu na závod Kolem Posázáví, kde nás v těchto místech dojel tandem Jirky Chyby s Markem a svou kosmickou rychlostí nás dotáhnul až do Sázavy.
  Při sjíždění kluků jsem se dobře zahřál a jelikož mám rád rychlost nechtěl jsem zpomalovat a valil jsem to dál, tím jsem sice poodjel, ale za ten pocit rychlosti to stálo za to. Před Dojetřicemi vytrácím zadní blikačku, opět zdržení. Rošky už začíná mít legraci z mého rozpadajícího kola. Ze Sázavy Kajmana ještě napadne jet na Bělokozly, naštěstí zůstává jen u nápadu tak jen Tomášovi ukazuju směr jak tam jet až tudy na švihu pojede a razíme to směr Nechyba. Je to poslední větší kopec a pak jen vlnky. Kdybych mohl řadit až na kašpárka, tak by mě Nechyba nebolela, kluci jeli rozumně vyjeli jsme jí pěkně pospolu a už jsme mohli sjíždět do Benátek.
  Z Benátek to jako vždy frčí, vlnky ani nevnímáme, rozhovorů je stále méně, kilometry naskakují jedná báseň. Nučice jen prolétnéme a pokračujeme na Olešnou, kde stavíme na další občerstvení. Pitivo v bidoch se jako vždy v tuto dobu změnilo již dávno na sníh, špunty byly namrzlé, opravdu nebyla jiná možnost jak se napít než prostě zastavit. Z Olešné se napojujeme na hlavní říčanskou a fouká pěkně proti, velmi rád pouštím na špic Tomáše, který je k nám ohleduplný a drží tempo, které balancuje na hraně dávání si a ZDV, teda u mě. Ani nedutáme a šlapeme v šiku jako poslušné vagónky. Před odbočkou na Vyžlovku už má Tomáš dost profénovanou hlavu a říká něco o tom, že vítr nevyhrál v loterii, tak musím kyselej na špic. Jedeme zkratkou kolem pily na Vyžlovku teď zpětně vím, že to byl ode mě špatný nápad.
  Jsem fakt kyselej, táhnu jen k pile, kde rád pouštím Roškyho, který najíždí do lesa kde na nás vykoukne neprosolená cesta jen s vyjetými kolejema od kol aut. Jsem v našem vláčku na chvostu, abych dobře viděl nechávám si díru. Bohužel mi tato myšlenka dlouho nevydržela, přeci jen, na větru se mé zakyselení nelepšilo a dotáhnul jsem se pěkně ke klukům. Při sjezdu do Vyžlovky se vagonky přede mnou trochu zavrtí, ukazují díru, ale má reakce je prostě nejhorší jaká může být, nenechávám si žádný odstup a abych nenajel do díry, která je mi ukazována uhýbám nepatrně na střed kde se mé přední kolo setkává s ledovou boulí a toto setkání kolo prohrává a sráží mě ihned k zemi. Naštěstí jsem nikoho nevzal sebou, jen jsem jako obvykle ohnul řídítka, patku u přehazovačky, odřel obvyklá místa, loket, stehno. Nevím jestli měl Yetti stehenní lišej, ale hlásím první!
  Jak správně podotknul tuším, že Kajman, nejsme fotbalisti tak srovnávám řídítka a hurrá na Prahu. Vše bylo dokonáno ve sjezdu před Louňovicemi, kde vyrostla nová megadíra, kterou sice ukazuji, ale nejspíš ne příliš brzo, Tomáš jí přeletí, ale Rošky jí nabírá hezky zprvní. Říditka se mu protáčí k zemi, ztrácí bidon, stejně jako Kajman. Ještě, že je to šikovný biker tak vše ustává. Když vše dopadlo relativně dobře, můžeme se jen smát co nás dnes ještě potkat, Tomáš přidává historku z týmového tréninku, nálada je výborná. Už se jen se smíchem domlouváme, co kdybychom to už jen dojeli.
  Na hlavní nám fouká proti, přepouštím tedy své místo na čele Tomášovi, který nás jako kočka, koťata protáhne Mukařovem, Tehovcem až k odbočce na Strašín, kde si nemůže nechat ujít průjezd kolodějskou rychlodráhou. Rychlodráha nezklamala, nemusíme ani točit a ke 40km/h se jede, zpomaluje nás jen Štybyho vložka, která již trochu roztála tak jí kluci pěkně mohli projet na kole, ale já jsem z ní měl stále respekt a radši jsem si jí prošel. V Kolodějích se už na mě směje 100km. Opouští nás rakeťák Kajman, který mi dnes udělal radost svým oranžovým ohozem a byl určitě rád, že si mohl promluvit o výživě cyklisty s člověkem, který už má něco najeto.
  Do Dubče už jedeme jen jako trio, Rošky nás informuje o své prošitosti, která na něm není vůbec vidět. V Dubči se loučíme také s Roškym a do Měcholup to už jen s Tomášem dotáčíme.
  Musím říct, že mě za těch 111km, průměrem k 26km/h docela unavilo, ale také mi to ukázalo, že tělo se již adaptovalo na čtyřhodinovou zátěž, která už není likvidační. Účel dnešního výletu byl splněn, Tomášovi jsme naše království ukázali, 100km jsme natočili a minimálně my tři jsme se nenudili J, prostě i Zimní Koloděje mají svou krásu.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Vlkančice v únoru
  
  

  Váhám do jakého tématu přidat příspěvek z dnešního Posázaví. Nepatřil by již do tématu Koloděje? Vždyť jel ředitel Fanda z Říčan, vždyť jel Martin Matula, vždyť jel Iceman, vždyť jsme to vytyčili na Vlkančice, vždyť všechny vrchařské prémie a spurty na ceduli vyhrál Fanda, který nastoupil z plného tréninku, na vytuněném zimákovi (rok výroby 1990)a v každém kopci řval blahem, jak mu je dobře! Ale dávám to do zimních tréninků, přece jenom tím průměrem pod 25km/h. se věru chlubit nemůžeme, ale o to dnes nešlo.
  S Icemanem nakonec domlouváme sraz v Kateřinkách, ale byla to chyba, u Shellky nás totiž již očekával Martin, což jsme se dozvěděli až v Říčanech. A to jsem ještě pro sichr písnul Atamanovi, on rád překvapuje bez ohlášení , ale dnes mu to neklaplo. Fanda ani Vyhup na moje středeční SMSkové pošťouchnutí nereagovali, ale raději jsme k léčebně zajeli. A hele Martin tam už nervózně podupává a Fanda volá, že má malinké zpoždění, no ty brďo, to zase bude dnes vypečené. Předem si ale slibujeme, že jedeme kecací tempo, Martin s Fandou na MTB, ten Fandův speciál zažil už hodně švihů a závodů a navíc ještě hlásí, že má jen v malinké flaštičce vodu ze studny, tak je prý strašně natěšený, jak u Skalice umře. Jedeme po hlavní na první vrchařskou prémii na Vyžlovce, kde nikoho nenechá na pochybách Fanda, který s přehledem vítězí. Zadem okolo pily, v lese chládek, chvílemi i led a pak zase po hlavní do Olešky, točíme doprava a proti větru, papáme housky s marmeládou, perníky, suky, jen Fanda si dát hlt studniční vody . Proti nám zdravíme Tomáše Dudka, hubeného jak sirka, to si zase Malina užije .
  Vlkančice, nádherné šumavské údolí, v tom nejprudším brdku má Fanda na telefonu Vlastu Kajmana, my jen s Icem řveme euforické hlášky. A sjezd k Sázavě, a kostkový výjezd do Skalice, kde stále Fanda kraluje. Nezbytné foto a mydlíme to do údolí, ještě nás zdrží Ice defekt, a pak se již začínáme připravovat na vrchol dnešního švihu, Habr. Údolím letíme 25km/h., kde že je ta letní rychlost atakující 40 . Fanda začíná mírně okorávat a začíná vyžírat naše zadní kapsy, nejdříve ztrestá perník od Icemana, pak nějaký amarouny od Martina a zapíjí to mojí výbušnou směsí z bidonu. Habr jedeme v zimním tempu, chvílemi jen vyjeté koleje ve zmrzlém sněhu, cedule Struhařov je ale pro Fandu jak červený hadr na býka, a hned na ní spurtuje, zdá se, že to údolní doplnění energie začíná fungovat. A taky že jo! Do Říčan už nesleze ze špice a jedeme stále přes 40, až z toho dostávám defekt zadního kola, tak mírné zdržení a pak již rychlodráhou přes Strašín domů.
  Safra byly to krásné 4 hoďky, díky kamarádi za ně!
  Foto zde.

  
  
  
• Léňa – Čertovina s Větrníkem a Malinou
  
  

  Před dnešním švihem s Tomášem a Malinou jsem byl natěšen, především na vyzkoušení nového posedu, který jsem si nechal nastavit v pondělí u Kuřete.
  Začátek našeho švihu hodně ovlivnil vítr. Tomáš přijel na čas, nic nám nebránilo vyrazit na plánovaný minimálně 120km švih do kopečků v Brdech. Taky jsme chtěli rozšířit Tomášovi jeho operační najížděcí prostor také o silnice na druhé straně Berounky. Plán byl z Měcholup na Zbraslav tam vyzvednout gaučáka Malinu, dále na Řevničák a pak dle dohody, ale nějaké kopečky.
  Hned od začátku nám foukal vítr do zad, což pro člověka mého ražení, který má rád rychlost znamená, jet a jet. V praxi to znamená, že po patnáctikilometrech ne zrovna roviny máme průměr 34,2km/h a já mám za sebou čočkovou o způsobu mé jízdy na tréninku (jo a jakou měl Tomáš pravdu, jsem zjistil už za pár hodin...). Díky tomu, že jsem si to prostě užil, jsme na Zbraslavi o deset minut dříve, naštěstí Malina přijíždí o něco dříve nemusíme dlouho čekat.
  Hned ve Zbraslavi Malina nějak jede v duchu našeho začátku s Tomášem, už poučen ho stahuju za dres, že takhle ne. Naštěstí se nechává vrátit k turistice kolem 30km/h a můžeme si povídat. Na svůj nový posed si ještě nemůžu zvyknout, prostě když vám dají sedlo níž a dozadu, zkrátí představec o třetinu je to úplně jiná jízda, jako na dětském kole.
  V Černošicíh přichází první kopeček, Tomáš se usazuje na špici vedle Maliny a za družného hovoru jedou tuto asi kilometrovou stojku furt kolem 22km/h, no kecal bych, kdybych řekl, že jsem si chvílema nedával. To ještě si v závěru Tomáš přišlápl, Malina nechtěl zůstanu pozadu a mě naskočila díra, kterou jsem si sjel až na vršku, kde člověk, který vyhrává nejen maratony a člověk co vyhrává amatérské závody zvolňují. Připadám si jako na zívodě UAC, jsme navrcholu a přestalo se jet, jsem zahřátý a nehodlám jen kvedlat nohama,tak si to do Dobřichovic zase šupajdíme hezky na pohodu, ale 40km/h.
  V Řevnicích čekáme asi deset minut u spadnutých závor, rozjeté rakeťáky musím mírnit v jejich nápadech nečekat až se zvednout a prostě jet. Když Tomášovi říkám, že teď přijde Řevničák, kopec, který patří mezi nejhezčí u Prahy a jsou jedinci z Hostivic co jej jezdí na převod 53x11 na sílu, jde na špic, a jakmile na něj najedeme tak nám mizí, Malina se mnou solidárně zůstává. Už za první zatáčkou Tomáše nevidíme, šmrdláme si svých 18 až 20km/h což nám umožńuje prohodit pár slov. Když dojedeme na dvou a půltý kilometr vidíme, že Tomáš to otočil a jedeme k nám, naštěstí se naše tempo nezrychluje a i po překonání ledové překážky, můžeme na vrchol pokračovat pěkně v tempu, ale jetelném. Ještě musím klukům ukázat místo, kde mi každý rok při Brdském švihu ujede první skupina, Malina nechápe, že se tady ještě nejede.... no nevím. Zima vymazala ze silnice označení dva a jeden kilometr do cíle stoupání, čekám až na větrný vrchol kde to klukům rozjíždím někam k 30km/h, toto mé \"probuzení\" je nastartovalo, ale úplně na jiný rychlostní stupeň, nemám ani snahu hákovat je to asi o dvě třídy někde jinde, jen vidím, že kluci si ten závěr pěkně užili a během 500m mi udělai 200m díru, kterou stejně jako při závodě dojíždím až ve sjezdu do Mníšku.
  Vítr je přivětivý, není třeba do dalšího brdku shazovat velkou, vytahuju foťák a dělám pár fotek. Jen tak ze srandy prosím o zvolnění tempa, respektivě shození velké placky na což Malinovi praská drát v předním kole. Je to kamarád. Nastává několika minutové mechanická vložka, kde se kluci snaží společnými silami rozmontovat osu kola a vytáhnout prasklý drát. Nakonec jej museli zlomit a kolo vycentrovat. Když si Malina roztáhnul brzdy, šlo i jet to znamená okračovat ve švihu.
  Sjezd do Nové vsi pod Pleší si vychutnávám plnými doušky a v brdku ve vesnici si nastupuju a z kluků dělám babky s nákupem :)- Tomáš prohodil něco jako, že mi to oplatí -:). Odbočujeme na Nový Kmín, čeká nás spíše kledající profil což je pro mě vždy výzva, ti co se mnou jezdí např. z Mukařova do Brodu vědí co to znamená... Ještě dostávám instrukce, ať jedu minimálně 55km/h. Vyšroubuju to na 60km/h, díky střídání to vlastně držíme až do serpentýnového sjezdu, kde by to už byl hazard, krásné tři kilometry. Tomáš se nějak rozjel, takže Kmínské kostky už bolí a následné brdky ani nejsou cítit, protože se prostě proletí. Stáčíme na Slapy.
  Už vím, že velký kopec nebude, ale za to nám začalo foukat proti. Na špici se krásně točíme, sice není to úplný kolotoč, protože zejména Větrník z moravy si své špice prodlužuje, ale krajina ubýhá a kilometry naskakují. Sjezd do Štěchovic Malina jede díky prasklému drátu raději opatrně, proto si jen užíváme rychlosti bez nějaké kalupu.
  Při nájezdu na smradlavou štěchovickou rovinku podél Vltavy je jasné, že pojedeme proti větru. Když mi Tomáš chce něco říct, musím jít z háku vedle něj a řeknu Vám foukalo jak sviň. Tahat začíná Malina, začíná normálně mírně nad 30km/h, Tomáš rychlost drží, ale před Davlí jí nenápadně, ale jistě zvyšuje nad 35km/h, když ho za Davlí střídám, rychlost padá na 30km/h, moc se mi na špici nelíbí odtáhnu nás jen do Měchenic, kde Malina opět zrychluje na 35km/h a mě to začíná bolet, do toho začínám mít hlad, stačím ještě zchroumat horalku pak jde na špici Větrník Tomáš a rychlost jde na 37 až 39km/h, už vím, že jim nepotáhnu ani metr! Po asi třech kilometrech Tomáš odstřídává, pouštím Malinu a těším se, že se zvolní, ale co udělal Malina? Zvednul rychlost nad 40km/h! Už se držím jen silou vůle, hák je mocný a dá se to ještě chvíli vydržet, ještě přežiju jednu Tomášovi špici a jednu Malinovku, ale druhá Tomášová špic před cementárnou je má poslední, švešuju nohy, shazuju velkou, kašlu na všechno a jak říká Iceman, končím s cyklistikou a jen točím nohama a přeju si abych kluky už nikdy neviděl!
  Do Zbraslavi si jedu pěkně po vedlejší skrz domy a věřím, že Tomáš s Malinou budou pospíchat domů a už je dnes neuvidím, ale znáte to, nevím jak se tomu říká, jestli masochismus, ale kluci na mě čekají na mostě Závodu míru! Už s nimi ani nemluvím, točím si své. Nejspíš pochopili, že dnes to pro mě skončilo a mizí mi rychle z dohledu. Už mám vyzkoušené, že když mi to prostě nejede, je lepší jet do kopce než po rovině proti větru, stáčím to na Točnou, kde v mé rychlosti nefouká a nohy začínají být lepší. Točná zapůsobila jako regenerační lék, v Cholupicích mi ještě chvíli fouká do zad tak cesta přes Kunratice, Háje už nebolí a utíká rychle.
  Celkem vzato, jsem si na nový posed zvyknul asi po sedmdesáti kilometrech, není to ještě úplně ono, ale už to není takový šok, můj přepálený začátek se mi nejspíš pěkně vymstil na devadesátém kilometru, kde mi kluci odjeli, ale celkem vzato to bylo příjených 110km. Prostě taková Čertovina s Větrníkem a Malinou -:)

  
  
  
• Yetti – Do oblasti Moravské Malorky
  
  

  Sobotní švih jsem pro zdravotní potíže vzdal. V neděli ráno mi bylo o něco lépe, neodolal jsem a vyrazil k Olympii. Sešlo se nás deset. Nemám vůbec žádné fotky z těchto švihů a tak jsem se nechal blýsknout . V deset vyrážíme směr Rajhradice. Tento úsek většinou tahá Miloš z Favoritu, ale dnes má aktivitu KC Brno pod taktovkou Pavla Matouška. Jedeme přes Rebešovice a duje do nás studený boční vítr. V rajhradicích se stáčíme přímo proti větru a Pavel mě s petrem s Petrem pouští na špici. Notně jsme to okomentovali. V Rajhradě Miloš nezklamal, opět ze sedla. Cestu kontrolovala Šlapkovská rybka. Zkouším točit video . Bohužel mi dochází baterie. Pokračujeme zvlněnou krajinou přes Syrovice, Bratčice a Odrovice, za kterými zastavujeme. To využívám k výměně baterky. V Pohořelicích se odpojuje Miloš. Vůbec mu nezávidím. Čeká ho cesta proti větru a ještě tomu na samotku.
  My pokračujeme směrem k jihu a najíždíme na hlavní tah z Brna na Mikulov. To už jsme v oblasti našeho soustředění. Po pár kilácích zahýbáme doprava na Iváň. Nejede se žádná zívačka, což potvrzuje průměr přes jednatřicet kilometrů. Začíná mě zlobit koleno a ve stoupání za Velkými Němčicemi trošku zaostávám, ale v Křepicích jsem zase zpět. Do Nikolčic mlaďoši ucukli mě a za nimi i Petrovi. Tak přes Šitbořice jedeme spolu. Peťovi stále více dochází. Dávám mu sojový suk. Na hlavní před Těsany kluci čekají, ale Petr je tak prošitej , že je posíla dál, že je už neuvisí. Já zůstavám s ním. Poslední nás opouští Pavel Matoušek . Hraju si na domestika, a Peťovi tahám špici, aby si odpočnul. Za Sokolnicemi je mu už líp. Sojový suk mu odvrátil hlaďák a taky si trošičku odpočnul po kaši, kterou uvařili mlaďoši. Do Rajhradic, kde Petr jede na Ořechov a já na Brno, jedeme na pohodu a plkáme. Po pár metrech jízdy na samotku dojíždím děvče z Pellsu , které je též prošíté a tak jí nabízím společnost. Občas si povídáme, ale spíše jí tahám protože až do Brna je to proti severáku a ten má dnes sílu. Z Oltecu to beru přes Žabiny, kde potkávám mladšího vnoučka s rodiči na procházce. Potom se zastavuji ješte u staršího vnoučka. Po náštěvě dojíždím asi pět kiláků domů. Doléhá na mě únava. Těch dnešních stodvacet kiláků bylo výživných.