Akce Poslední šlápnutí - POS 2011

Akce Poslední šlápnutí - POS patří do kategorie UAC. Datum: 2011-10-09.

Nejdelší varianta má délku 57.50 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky-silnice :: Celkové výsledky-MTB :: Poděkování :: Foto Honzis :: Foto Scalpy
Foto Schneck I :: Foto Schneck II :: Foto Schneck III

Historie PRS a POS: 2004-2010

• Ivča – POS 2011 – snůška nových zkušeností
  
  

  Sedím nad klávesnicí a říkám si, jak začít. Ještě včera večer jsem nebyla rozhodnutá, zda dnes sednu na kolo. Celý týden byl takový na nic, kromě pondělí jsem nic nedělala a vše ostatní stálo za starou bačkoru. V sobotu jsem měla v plánu krosík, ze kterého jsem měla radost a tak jsem si řekla, že si sebou kolo do Hřebče alespoň vezmu. V euforii, která během příprav POSu byla, jsem se nějak zapomněla a ocitla se u stolku prezentace.  Po běhu mě nohy trochu bolely (hlavně lýtka ze všech těch stoupání a stehna ze seběhů), ale věřila jsem, že se to rozjede.
  Rozjetí docela šlo, a tak jsem se na start těšila. Se Strejdou jsme se domluvili na spolupráci, protože počasí samotce nevěštilo nic dobrého. D!ablo odstartoval závod. Klasicky jsem nemohla najít kufr  (asi to budu trénovat v zimě u televize). První výjezd a mírné stoupání nad vesnicí. Docela držím balík, ale Strejdu ztrácím. Začala jsem z toho být nervozní a zmatkovat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám čekat nebo jet??? Netrvalo dlouho a rozhodlo se samo. Ozvaly se první křeče do lýtek a Strejda byl už přede mnou. Nohy totálně přestaly jet a přes křeče nešlo ani použít zbytek sil. Strejda to valil pěkně rychle a já měla co dělat, abych se udržela v háku. Do kopců musel čekat. Hrůza. První kolo bylo moc špatné a jen lítost nechat tam Strejdu samotného, když kvůli mně přišel o kupu času, a pevná vůle, mně zakázaly to vzdát. Pokusila jsem se víc pít a snědla alespoň gel, který jsem měla sebou. Tak už třetí kolo bylo lepší, možná proto, že bylo pomalejší ;-). Cestou jsme nabalili ještě jednu soupeřku z příchozích, která se občas svezla s nějakou skupinou a potom odpadla, kus jela sama než jsme ji dojeli. Kopce jela rychleji, tak jsem očekávala, že cílové stoupání bude velmi těžké. V druhé polovině 5.kola už začala vyčkávací bitva. Obě jsme se většinou vezly za Strejdou. Před Hřebčí nás už Strejda nechal, ale ani jedné se dopředu nechtělo. Tempo se jelo hodně pod 20 km/h. Bojovala jsem v hlavě, zda jít dopředu. Před poslední levotočivou zatáčkou, jsem to zkusila. Před cílem jsem se pokusila jít ze sedla, ale trochu brzo, tak jsem očekávala, že soupeřka půjde přede mě, ale stále nic. Povzbuzování vás všech mě v rámci mých momentálních možností dotlačilo do cíle ve „vítězném souboji“. Moc děkuji za mentální pomoc a hlavně Strejdovi za pořádný HÁK. Bez toho bych to dnes dojela o moc později.
  Co k tomu dodat. Dva závody po sobě je opravdu blbost, ale i to, že pokusit se zabojovat má cenu vždycky ;-) Jsem moc ráda, že jsem jela 
  

  
  
  
• Mirek – Léňo, díky!
  
  

  POS-ráno zima, ale byl jsem předem rozhodnutý dorazit i v dešti a rozloučit se se závodní sezonou. Kratičké rozjetí předem s Honzisem, jeden trochu svižnější úsek, nohy po včerejším běžeckém závodě dost bolí a síla není, ale dalo se to čekat a mohlo to být i daleko horší. Po startu z první lajny se cedím dozadu, sjezd od hřbitova ještě v balíku, i úvod stoupání k Hostouni nevypadá zle, ale před horizntem se to trhá, vepředu se neflákají a já se pakuju z balíku pryč. No ale tvoří se kolem pěkná skupinka, balík asi 100m před námi, na chvostu plápolá Kolíkáč. Přesně se dokážu vžít do jeho pocitů, jak tam asi trpí Ještě chvíli bojuje, pak svěšuje nohy a je náš S ním si vystupuje i Léňa, skupinka je slušná a vypadá to na poklidný závod. Zbytek prvního kola ještě zkoušíme dojet čelo, moc nejedou a jsou nadosah, ale na začátku druhého kola už je nevidíme a zvolňujeme. Celkem se i jede, v kopcích mám teda po včerejšku co dělat abych tam zůstal, ale daří se to.
  
  Ve třetím kole na vrcholu stoupání před Hostouní se ovšem děje něco, co jsem ještě nezažil Šahám si pro kapesník, který mám vždycky pod dresem na boku, triviální úkon, mnohem jednodušší, než hledat gel v zadní kapse a nebo lovit bidon v košíku, ale čumím všude možně jenom ne na silnici na najíždím na asi 15cm klacek (po závodě jsem ho tam našel ležet, prevíta jednoho, když jsem tam hledal krytku z dualu). Bohužel na něj nenajíždím kolmo, to by to jen drnclo a jelo by se dál, ale šikmo, přední kolo po něm sklouzává do strany, zrovna tak, jako když na bajku najedete šikmo na mokrý kořen. Při snaze to vyrovnat cestuju přes celou šířku silnice na druhou stranu, ještě předním kolem trefuju zadní kolo Venci Cafourka, ale naštěstí jsem ho nesundal a spadnul jsem sám. Ještě že tak. Nadávám si do debilů, kreténů. Nasazuju spadlý řetěz a vyrážím dál. Léňa na mě kamarádsky čeká, než ho dojedu, tak na něj volám, ať na mě kašle a docvakne si skupinku, ale kdepak. Takže společně jedeme kaši a snažíme se docvaknout Kolíkáčovu skupinku. Jsou nadohled, s Léňou střídáme, krátké špice, ale za Bělokama mezi těma brdkama na rovince mám další zkrat. Lovím pod dresem gel, který mi při tom pádu vypadl z kapsy a trefuju díru. Ta mě rozhazuje a mířím mimo asfalt, naštěstí vedle není zrovna příkop, takže projížím mezi dvěma stromama a končím ve křoví. Teď už jsem na sebe sprostý hodně. Vyrvu kolo na silnici, jsem zralý to dneska ukončit, ale kolem jede zrovna skupinka s Mišutkou, Léňa taky čeká, tak jedu s nima.
  
  Kolíkáčova skupinka pořád nadohled a zrovna moc nejedou,my střídáme a ztrátu postupně zmenšujeme. Na konci třetího kola na kostkách je máme pár metrů před sebou a u hřbitova je dojíždíme. Jsem ale totál na kaši, ta stíhačka plus únava ze včerejška dělá svoje. Dál se vezu jen vzadu, trpím a jenom si dávám pozor, abych zase neudělal nějakou kravinu. Jak jsem prošitej, tak si myslím, že už jedeme poslední kolo. Na kostkách koukám, kam všichni jedou, už je chci poučovat, že jsme měli odbočit do cíle, ale před tím ještě namačkám na tachometru kilometry, je tam 45km a to znamená, že jedeme ještě jedno kolo. Ještě že jsem mlčel, zase bych ze sebe udělal vola, myslím že už to dneska stačilo. Nad kostkama jsem už ale mrtvej úplně a musím z kapsy vylovit gela záchranáře a modlím se, aby alespoň trochu zafungoval. Poslední kolo už se jen vezu, brdky trpím a na rovinkách se zašívám jak to jen jde nejlíp. Kousek před Hřebčí ještě zkouší Šlapky nástup, většina to přežila, ale možná i někdo odpadl. Já to rozhodně nesjížděl, jenom jsem se snažil hákovat lidi předemnou. Pak už nájezd na kostky, odbočka k cíli, všichni začínají spurtovat, ale já jsem mrtvej, jenom točím nohama, až u hospody koukám, že je za mnou ještě pár lidí, tak trochu naložím a zvedám zadek, abych alespoň udržel pozici kterou mám.
  
  Mám za sebou závod, který jsem za deset let, co jsem začal závody jezdit, nezažil a doufám, že nejméně dalších deset let nezažiju!!!! Omlouvám se všem, které jsem dneska ohrozil. Díky pořadatelům, že jste se do toho znovu pustili, bylo to super, Diablo a spol., máte můj obdiv, díky. A hlavně děkuju Léňovi, že na mě počkal a vrátil mě zpátky do závodu, díky, snad ti to budu moci někdy vrátit.

  
  
  
• Honzis – letos naposled ...
  
  

  Naposled, letos naposled šance užít si tu atmosféru startu UACu, závěr sezóny patří tradičně Poslednímu šlápnutí v Hřebči u Kladna. Fouká, je 8C, občas pár kapek, takže závodní pole řádně prořídlo a komu se nechce mejt kolo, nepřijel. Poledne, odjezd, vítr do zad a hnedka šrot, páč Šlapky asi hodlají Kolíkáče naposled ukázat na špici, než přestoupí mezi „dědky“. Pak chvíle zklidnění a svižně projetý hup před Hostouní (53/17,19), pak adrenalinový sjezd na mokru a hnedka „terezínek“, kde to krutě bolí a kdo zaváhal, ten skončil … " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Naštěstí jsem zůstal v čelní grupě asi 15ti lidí. Nohy zatáhlý z půlmaratónu, jsem rád, že vlaju. Teprve v kopci se cítím nějak normálně. Vracečka v Makotřasech a nechutný protivítr zpět do Hřebče. Kolem památníku řadím i 53/21 a to jedeme skoro po rovině. No hnus velebnosti, dneska na samotku fakt ne, musím přežít kostky! Před vsí Nežerka roztáčí malou placku na 38km/h a docela se baví, já teda ne. Ostrá levá, zvednout zadek, 53/17 a zapletené sety jenom skáčou po kostkách při rychlosti, která nejde pod 25km/h! Nahoře jsem na chvostu, ale pořád s čelem, jupí! Horizont se roztáhne přes 40km/h, stehna jak z olova, mazec. Na větru z Hostouně do Bělok to zkusí Prochajda, dává si, ale vydrží jenom do vsi, i tak zaslouží obdiv, já su rád, že su rád. Kopec nad Makotřasy se jezdí na můj vkus normálně, občas mám problém za točkou dole, když se za to vezme. Zase opruz kolem Lidic a kostky, kde si dopředu najíždí Nežerka s Kuřetem a nastupují, za nimi se vydává Jelínek, my ostatní se nějak srovnáme, ale přecijen watty chybí a trojice se pomalu vzdaluje. Mám dost, jsem rád, že visím v grupě a odstřídat je stále náročnější. Dovalíme to na třetí kostky, kde hlásí půl minuty zásek, vytratili jsme kluka s Moratkou a Prochajdu, myslím. V hupu do Hostouně to pořád zkouší myslím Želina, ale vždycky se nějak sjedeme. Tempo trošku ovadlo, já jsem rád, chtěl bych to tady v grupě domotat nejlíp až do cíle. V kopci z Bělok se chvíli jede – roztočil to Vítek Mužík, já lámu zase 53/19, ale jsem tam, dobrý. Vítr, občas se taktizuje, poslední kostky naštěstí lidsky, u hřbitova se sjedeme, naládovat 53/11 a zase hup do Hostouně, kde to na 53/21 přežiju i naposled. Nahoře se to rozfrčí třicítkou, osychajícím sjezdem do Bělok, už se moc nejede, vzadu taktizujou, kopec se trošku přišlápne, ale před tím větrem stejně nemá cenu odjíždět. U památníku to zkusí Vítek Mužík, ale je to marný, docvakneme jej, i když já teda úplně na šrot, poslední. Čeká mě hezké poslední místo ve spurtu … Nohy bez síly, už není ani hlava na to se zmáčknout a jít bojovat, prostě u sámošky dám 53/17, jsem ze skupiny předposlední a tak projedu i cílem, i když na Jirku Humpíka nescházelo moc. Ale jo, bylo to krásný, jsem zničenej a že budu zase mejt kolo neřeším, tahle poslední akce za to stála! ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />

  
  
  
• Léňa – Počkej za sedm let!
  
  

  POS jsem původně vůbec neměl v plánu jet. Když už, tak zkusit horská kola. Tuto variantu jsem zavrhl při bližším ohledání svého čtrnáct let starého bika. Ještě svitla naděje závod objet na tandemu s Bobkem, což by byla nová a jistě zajímavá zkušenost. Tandem jsme pro nevyježděnost naší dvojice radši odsunuli na nějakou menší akci. Takže to, že jsem se do Hřebče vydal na kole rozhodl až náš web, kde zněly motivační hlasy k získávání týmových bodů do UACu.
  Počasí je klasické POSové, mrholí a zima. Nepostavit se na start mě napadá snad stokrát, jenže ten oranžový dav šílenců, který je rozhodnutý jet za jakýchkoliv podmínek mě prostě nenechá užít si poslední UAC v roli diváka. Nechci moc závodit, spíše se vyblbnout, proto hned stanovuji taktiku s Kolíkem a Bobkem, ujet hned od startu a tvořit závod.
  Na startu se řadíme tradičně do první lajny, nervozita není žádná, spíš obavy abychom se nesmotali. Ředitel Diablo je k nám milosrdný a startovací proces nezdržuje. Hned od startu vyletí Bobek, za ním Kolíkáč, já mám menší díru, protože mě pár nedočkavců zavřelo. Podařilo se mi je objet až za kostkami, kde se mi do zad krásně opírá vítr, jedu hned 45km/h a stíhám trio uprchlíků Bobek, Kolíkáč, Myšák. Jsem s nimi až ve sjezdu, kam bohužel taky přivážím balík, který nás jen převálcuje. Sjezd jedu opatrně a tím se pěkně propadám, díru si sjíždím až v brdku před Houstouni, jenže opět přichází sjezd a mě naskakuje díra. Před sebou mám Honzise, který jede taky opatrně, na tachometru něco přes 50km/h, čelní grupa se pěkně natáhla do hada a je třeba fakt přitlačit aby člověk neodpadl, ještě kontroluju situaci za sebou, tam nikdo! Ohlídnu se ještě jednou, jestli nemám halušky a zahlédnu koutkem oka Kolíka, mezi tímto otáčením mi Honzis odskakuje o deset metrů,ve vteřině se rozhoduju, že dnes dávačka nebude, shazuju a čekám na Kolík group. Hned za Houstouni se poslušně řadím do vláčku, který táhne aktivní Míra, ale nemá moc podporu, párkrát to potáhnu taky, ale díky tomu, že mě moc nechce nikdo střídat, mám zbytečně dlouhé špice a přestává mě to bavit. Čelní grupu máme stále na dohled, bohužel naše stádo nejde zorganizovat.
  Když vjíždíme do druhého okruhu je jasné, že čelo už neuvidíme, naše grupa prostě nejede, zkouším pár lidí vydrolit v každém brdku, připadám si jako Honzis, prostě si užívám čas na špici s myšlenkou, že je to musí bolet. Kdo se také nudí je určitě Venca Cafourek, s kterým se shodujeme, že nemá moc cenu to tahat nebo ujet, vítr je dnes silný.
  Když jsem kluky nevydrolil ani na třetích kostkách, bylo jasno, už se jen povezu a budu si užívat poslední UAC s Kolíkem v grupě. Že to nebude zase taková selanka to věděl jen Míra. Vše začalo nevině, Míra se chtěl jen vysmrkat, to se při výletování může, jenže se mu do cesty postavila větev, která jej poslala k zemi. Jen se ohlédnu co se stalo, když vidím, že Míra vstává a nasedá na kolo, vystupuju si z balíku a začínám se těšit na sjížděčku! Posílá mě symbolicky pryč, ale ne, ne, ne Míro, chci si to užít, pěkně mi v tom pomůžeš! Sjíždíme se v Houstouni, nemá smysl jet hranu, skupina před námi nejede nic pekelného a hlavně máme tam zastoupení v podobě Myšáka, Kolíka a Bobka, ti snad tvrdit muziku nebudou. Rozjíždím tedy ostré tempo, Míra to k mému překvapení ještě stupňuje, držím se jen díky háku, který je v úseku Flander hodně znát. Jedeme díra, nedíra, točíme se krásně po krátkých špicích, Míra má tak o dva zuby těžší převod, prostě se nám jede krásně a Kolík grup se nám každým šlápnutím přibližuje. V nájezdu na Alpe d´Huez v Bělokách už skupinu máme na dostřel, jenomže přichází další zlatý, Mírův okamžik, trefuje díru, která ho vystřeluje na předčasný cyklokros, do příkopu, kde se zastavuje až o strom. Sám nikam nejedu, když už nám to tak šlapalo, k tomu vidím za námi Mišutka grup, tak opět čekám. Míra se nakonec z roští vysoukal a ještě se stačil do Mišutka grup zabudovat. Je na něm vidět, že v naší časovce dvojic už pokračovat nebudeme. Jsem tedy v gupě č. 3, tomu odpovídá tempo, které je regenerační. Míra mě zahřál, jdu tedy do stíhání Kolíkovi grupy a je mi jedno, jestli si to odtáhnu sám. Proti tomu větru to je teda řehule, ale baví mě to a Kolík grup se přibližuje. Od Makrotřas do Hřebče se nechám vystřídat asi dvakrát, jinak si to užívám na špici a v Hřebči už jsme opět v Kolík grupě.
  Musím říct, že mě tato stíhačka vyšťavila. Jsme už v předposledním okruhu, tempo je pohodové, nemusím mít obavy, že budu muset dojet sám. Pěkně se schovávám do již dost početné skupiny. Kolík za mnou přijíždí s otázkou: Co podnikneme a kde? Proti větru a tolika lidí nemá cenu ujíždět už v nájezdu do pátého okruhu, do toho jsem už načatý, navrhuji, že si necháme překvápko na poslední brdek před Hřebčí. Návrh schválen.
  Celý pátý okruh se jede regeneračně, všichni odpočíváme (teď vím, že to byla chyba), žiju v domění, že Kolík objel Mišutku, Myšáka a naše plány jim řekl o tom, že se tak nestalo mě přesvědčil za Makrotřasy smějící se Mišutka svým dotazem, zda-li nechystáme nějaké překvápko. Brdek se už blíží tak jen odvětím : „Brzy uvidíš, ale potřeboval bych abys mě pustil (byl jsem ve skupině a Mišutka mě zavíral zleva)“. Jako správný týmový hráč, pěkně zacouval a hned na to, vyrazil po levé krajnici Kolíkáč! Sakra, Kolíku to je brzo!!! No, nic dohoda, je dohoda, vyrážím za ním, ještě než dojedeme na vrchol brdku jsme oba kyselí a za námi je pěkný vláček, tak nic. Až do Hřebče se už nic neděje, před cílovým brdkem nám odjíždí trio, jdu za nimi, jenže když vyjedu z poslední zatáčky před hospodou, překvapuje mě idiot za volantem BMW, musím přibrzdit a trio je v tahu, ještě to zkouším, ale už to nejde, před páskou mě ještě bere Kolíkáč, tuto prohru mu vrátím, škoda, že až za sedm let!
  POS jako vždy byl výborně připraven, Diablo family a spol, odvedli super práci, Policie a Hasiči výborně zajistili nebezpečné křižovatky, vůbec jsem neměl obavy z protijedoucích aut, jsem rád, že ještě existuje tento druh lidí, který nám dokáže pomoci, abychom mohli provozovat tento krásný, masochistický sport, díky, díky. Sbohem sezóno 2011.
  
  
  

  
  
  
• Kolíkáč – Derniéra na druhou
  
  

  Jednou to muselo přijít a vyšlo to symbolicky na náš POS. Můj poslední závod v mladících, kde jsem byl nejstarší, od příštího roku najednou budu nejmladší v druhém balíku .
  První lajnu obsadili domácí a hned po startu vystřelí Bobek vstříc kostkám a prvnímu okruhu. Snažím se ho hákovat, ale jde to hodně ztěžka, cítím za sebou Myšáka a Léňu, a fotograf Scalpy nezklamal, stojí zase tradičně u hřbitova, abychom se pak mohli kochat. 4 orange na špici, no není to krása? Před sjezdem nás ale již pohlcuje balík, zkouším se srovnat, magnet před Hostouní jsem tam a teď sjezd a technický průjezd vesnicí. Přede mnou asi 15 lidí, na výjezdu z vesnice ostrý protivítr a už mi naskakuje díra. No do háje, přeci neskončím takhle brzy!
  Léňa ještě chvíli plápolá na ocase toho rozdováděného draka, aby si také vystoupil, to mi sráží morál na nějaké sjíždění, na které stejně nemám. No jo, jak to pěkně začalo, tak to pěkně skončilo , ale co, vepředu zase tolik lidí není a moji soupeři tam nejsou, uvidíme, co se přiřítí zezadu. A je tu Bobek s Myšákem, Mirek, Venca Cafourek, David Marek a další, a tak se zvesela s Léňou zapojujeme do tempa. No já moc ne, představa dalších větrných okruhů, mi spíše velí k opatrnosti, pošetři síly na závěr, čelo stejně nesjedeme, teď jde o body do UAC, hlavně o žlutá čísla, ty musí zůstat za námi. Moc se nejede, i když Léňa s Bobkem se snaží rozhýbat špice, je to takové neurovnané. Na kostkách vždy někdo nastoupí, ale spíše jen aby se pak v klidu nahoře vysmrkal a zase se nechal pohltit, v tom větru a zimě se prostě nikomu nechce. Před Hostouní v magnetu se snažím být vepředu, když tu najednou slyším, jak se někdo poroučel k zemi, ještě koutkem oka zahlédnu Mirka. No slušný!
  Vyptávám se na podrobnosti, bylo to v malé rychlosti, snad bude vše ok a navíc u něj zůstal obětavec Léňa, to si nás hned, počítám, docvaknou. A zase se nejede, a tak není divu, že už na kostkách nás mají, a dokonce s sebou přivezli grupu, včetně Mišutky. Tak je hned veseleji, je nás kolem 12 kusů, ale spíše se znovu parkuje, než aby se jelo. Naděje na něčí sjetí je minimální, stejně rozhodne závěrečný spurt, navíc ten vítr moc sil nepřidává. S Léňou ještě vymýšlíme taktiku do závěrečných metrů, seznamujeme s tím i Myšáka a Mišutku, zkusíme před Hřebčí v jednom hupu nastoupit a uvidí se, ono se řítit do toho technického spurtu v tolika lidech, by bylo hodně zajímavé.
  Probudil se David Marek, celou dobu umíral na chvostu grupy, ale blízkost cíle v něm probouzí nečekané chutě . Jdeme do toho, rádoby nastupuji, ale je to hodně marné, většina skupiny se zvedla a jede za mnou, ještě se párkrát protočit a najíždíme na kostky, do háje, odbočku k hospodě nám trochu komplikuje osamocený závodník, co jede ještě do posledního kola, musím na brzdy, to není dobré . Venca Cafourek ještě s jedním mizí, přede mnou Léňa a David, cíl se proklatě rychle blíží, Léňa mi to, zdá se, symbolicky nechává, ale na obživlého Davida již nemám. No nic, hlavně, že jsme pohlídali žlutá čísla , jen Venca byl hodnocený do UAC, jinak jsme snad nějakým bodíkem přispěli. Ani necítím nějaké zvláštní emoce, poslední závod sezóny a poslední v I.balíku je zdárně za mnou, tak sbohem a šáteček " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />