Akce První šlápnutí - PRS 2011

Akce První šlápnutí - PRS patří do kategorie UAC. Datum: 2011-04-10.

Nejdelší varianta má délku 57.50 km.

:: Propozice :: Mapa-MTB :: Mapa-silnice :: Mapa dojezdu silnice :: Mapa, kde neparkovat s auty :: Profil :: Diskuze
Celkové výsledky silnice :: Výsledky MTB :: Poděkovaní :: Foto Fany-MTB :: Foto Honzis :: Foto Scalpy :: Foto nadulinka :: Foto Medunka :: Foto galerie

Historie PRS a POS: 2004-2010

• Myšák – Jedno kolo s elitou
  
  

  Ráno vstanu a ejhle… Ozývá se lehká bolest v nohou po včerejší časovce v Bašti.No asi to nebyl dobrý nápad se před PRSem takhle zničit. Posilním se znamenitou buchtou,kterou upekla má drahá polovička a hned se mi na ten dnešek jinak kouká.Po ranní frontě na toaletu a koupelnu vyrážím s lehkým zpožděním směr Hřebeč.
  Dorážím čtvrt hodiny před koncem prezentace.Trochu zmatkuji než najdu správnou frontu na vydání čísel,ale nakonec proběhlo vše v pořádku.V autě připínám čísla na dres a zjišťuji,že letos jsou z jiného materiálu než loni.Připadá mi takový lacinější,ale tu sezónu to určitě vydrží.
  Bez jakéhokoli rozjíždění se stavím na start už 40 minut před startem,abych si zajistil co nejlepší startovní pozici.V hlavě jediná myšlenka a moje pro dnešek jediná závodní ambice.Dát jedno kolo s čelem balíku. Postupně se přidávají i ostatní šlapky.Kuře,Kolíkáč,Léňa,Gejza,Mišutka,Kubajz,Bobek,Lemond a další,kteří bohužel začali být vytlačováni těmi rádoby amatéry,kteří se na férovku začali cpát z předu do první lajny.Přijedou si pár minut před startem a myslí,že padneme na zadek a uhneme. Diablo se snaží vše umravnit a podle regulí posunout startovní pole za startovní čáru,ale marně.Nakonec po pár poznámkách a úsměvech rezignoval a odstartoval závod.
  Hned od startu se za to vzalo a kdo špatně zacvakl pedály nebo nestihl se včas chytit do háku,tak myslím že ho pole odpáralo hned od začátku(Jako mě minulý rok na PRSu).Letí se opravdu pekelně a kopec do Hostouně vyjíždím lehce pod třicet a přitom se cedím se do zadu.Na hoře pořád v balíku. Snažím se vydýchat a připravit na dvojkopec v Bělokách.Cesta příšerná a samá díra.Je vidět,že takových jako já je tady spousta,co chtějí uviset,ale bohužel nemají asi moc zkušeností z jízdou v balíku a neustále házejí vlny a pletou se před borce,kteří jsou z toho nervózní a častujou je peprnými slovy.Běloky,tady mi to loni na POSu ujelo.Nevím kolik se tu jelo,protože jsem měl oči zakouslé do pláště přede mnou.Paráda v druhém brdku se trochu zvolňuje a jsem pořád tam.Pravé peklo přišlo až v Lidicích.Boční vítr a každý kdo nebyl řádně zašitý to měl hodně těžký a nebo jako já musel jet krajnicí i chvílemi travou, jen aby se udržel trochu v závětří.Povedlo se a poslední magnet před Hřebčí už na chvostu,ale dávám s čelem a hurá směr kostky.Cíl splňen.Jsem spokojený a na kostkách s průměrem 38,6 a tepy na 180 svěšuji nohy a nechávám čelo jet.Pokračuji na samotku k mému údivu celé druhé kolo a za mnou pořád nikdo.Vjíždím do třetího a konečně ve sjezdu do Hostouně vidím za sebou početnou skupinu.Že by čelo druhého balíku?Když se nechávám pohltit,tak zjišťuji,že podle čísel je to můj balík,respektive jeho druhá skupina.Nejsem tu ze šlapek sám.To je dobře a po pár pozdravech a slovech s Kolíkáčem a Gejzou pokračujeme svižně dál.Tempo je rozumné a celé třetí i čtvrté kolo se mi jelo dobře.V pátém jsem často na špici jako by se nikomu nechtělo jet.Dokonce celé Běloky jedu v čele.Jede se rozumně a každý šetří síly na závěr.Mě tohle taktizování moc nesedí,tak jsem zas před Hřebčí vlezl na čelo a táhnu to lehce pod čtyřicet i když mi bylo jasné,že si je všechny vezu na zádech a že mě jich hodně dá.Před zatáčkou na kostky už jsem byl asi sedmý a osmý borec tak vehementně spurtoval,že mě sedlem zaháknul pod levou ruku a jen díky duchapřítomnosti jsem nelehnul.Vyhozený s tempa točím velkou a asi dvacet metrů před páskou mě přelítává Kolíkáč.Zmáčnu se a chytám jeho spurt,ale za ním jsou další a tak ani nevím kolikatý jsem za ním dojel.To je vlastně jedno.Byl to pro mě naprosto jedinečný zážitek.Po loňských nezdarech jsem si letos opravdu užil cyklistiku se vším všudy.Se svým výkonem jsem spokojen.Všem podílejícím se šlapkám děkuji za perfektně po všech stránkách zvládnutý závod.
  

  
  
  
• Léňa – Dobré to bylo
  
  

  o, že pojedu PRS jsem se dozvěděl, hodinu před startem. Na hlad jsem musel rychle zapomenout, rychle se převléct, zahřát svaly. Do toho ještě přehodit kola, která k mému příjemnému překvapení mi na vyzkoušení přivezl Strejda. Z kol jsem měl obavy, jestli si bude řetěz rozumět s kazetou, jestli nepíchnu, ale chuť je vyzkoušet byla silnější, proto dvacet minut do startu už na nich peláším do cílového brdku a úplně zírám co dokážou s rychlostí jízdy udělat jen kola!
  Na startu zabíráme s Kolíkáčem, Kuřetem, Bobkem první lajnu a nebýt závodníků, kteří nerespektují startovní čáru tak bychom i v první lajně byli. Startovku nemám absolutně žádnou, ambice také ne, prostě se chci jen svézt a nespadnout.
  Hned od startu je třeba pořádně přišlápnout, všichni jedou jak smyslu zbavení a když nechci být úplně na chvostu hold musím se do těch šílenců zapojit taky. První brdek před Houstouní se moc nejede, spíše brzdím než jedu a jen zírám co za magory se cpe dopředu, funěj jak lokomotivy, kejvou se jak bábiky, ale hlavně, že musí být vepředu, jen z pudu sebezáchovy je raději pouštím, není moc času se zabývat ničím jiným než chováním soupeřů, vlastně až do Lidic jedu způsobem Johnyho v autě, brzda, plyn, brzda, plyn o stálosti tempa není řeč. U Lidic se jede pěkně zostra a díky tomu, že jsem se chtěl dostat více dopředu, jedu pěkně na větru a začínám mít první problémy abych nedělal díry, schovat mě nikdo nepouští, hold musím makat, naštěstí už jsme v Hřebči a přichází první kostky, kde se mi jede lehce a hlavně začínají ztrácet kývači a vlnaři, propracovávám se každým metrem dopředu, díky tomu, že jen točím mám na vrcholu ještě spoustu sil zaháknout se za kolo Petra Nováka, který to nehrotí, ale i tak krásně jede do balíku, kde se můžu schovat.
  Nevím jestli mi pomohlo polabí nebo ukazování Čerta jak jet proti větru, ale snadno rozpoznávám směr větru a úplně si libuju, že poprvé vím kudy jet abych trpěl co nejméně. Sice by to chvílemi chtělo cyklokrosový speciál, protože často jedu škarpou, ještě musím využít agresivitu při najíždění ideální stopy to se mnohdy neobejde také bez slovních útoků na vrahy kolem mě, jsou okamžiky kdy si myslím, že cílem lidí kolem mě je, dostat mě do škarpy nebo mě minimálně zmrzačit. V tomto okruhu se střídají okamžiky naprosté kudly s okamžiky výlétování, výletování se sice hodí, ale má to tu negativní vlastnost, že se vždy přiřítí kývači, shazovači do škarep a nezbývá než zase čekat na Hřebečské kostky a zase je vytratit. Při průjezdu do třetího okruhu na vrcholu kostek si všímám trápícího Kuřete, nemá smysl ho pošťuchovat, protože jede ve stoje dost těžký převod, ještě k tomu jedu tak o 10km/h rychleji a nerad bych způsobil nějaký pád, nezbývá než jen doufat, že se na rovince za někoho hákne a zase se svezeme.
  Jenže na rovince se tempo rapidně zvyšuje a sám mám co dělat abych tady nezůstal, nebýt Radka Procházky, který roztočil kolotoč odpadl bych taky. Brdek před Houstouni zase brzdím, celkově se tempo začíná ustalovat na vyšší úrovni bez výletovacích pauz, už se ani neohlížím jestli už s námi náhodou nejede Kuře. Díky výměně kol, nemám přehled o rychlosti, času, prostě o ničem, můžu se jen dohadovat jak se jede, velkou jsem nesundal nikde, španěla taky nebylo třeba jet, takže se nevýletovalo. Další vzrušení, rozuměj, jel jsem hranu, bylo při vjezdu do čtvrtého okruhu, celou rovinu jsem musel spurtovat, jela se jen lajna, kde jen občas byli dva lidi vedle sebe.
  Před Houstouni vidím, že ujíždí Malina s někým, jo udělal mi ten letmý pohled radost, ještě to říkám Radkovi, který jede vedle mě, prostě se musím podělit o tu radost s někým. Už není místo, kde by si šlo odfrknout, jedu už jen škarpou nebo štěrkem pěkně v lajně, mírně se zpomalí jen když mijíme lidi o kolo, další krizi jsem dostal za Lidicemi v magnetu, kde ať šlapu jak šlapu dělám díru a pouštím lidi před sebe, což znamená jít na vítr, který mě doráží, zpět do lajny mě samozřejmě nikdo nechce pustit, dřu to co to jde, ale ten vláček po mé levici jede o dost rychleji a když už vidím jeho konec nemám sílu se háknout, naštěstí při zpětném pohledu vidím, že odpadlíku je mnohem více, včetně Jirky Humplíka ještě poznávám Millera z Královic, Maška z KPO, který jede jako mašina a díky němu se při vjezdu do pátého okruhu ještě nějak sformujeme, ale už bez Jirky.
  Pátý okruh už jen dotáčíme, nikomu se nechce moc jet, pobyt na špici si prodlužuju, brdky až na druhou polovinu Bělok si táhnu sám, nejedu radši hranu, protože kolegové začínají být prošití a nerad bych do posledních kilometrů a toho větru jel jen s nadupaným Maškem. Do cíle už jen dojedeme, nespurtuje se, dojíždím za Maškem, který byl prostě z nás nejsilnější a nechápu co dělal tady s náma.
  Když to vezmu kolem a kolem, zajel jsem si rekord na této trati, dal jsem Kuřete, kupodivu jsem nespadnul, nepíchnul, bylo to dobré, vděčím tomu Strejdovým kolům, jinak by dojel úplně jinak. Teď mě čeká pauza až do Mamuta, který snad vyjde.
  

  
  
  
• Honzis – očekávaná ostuda ...
  
  

  Ráno zase foukalo, což náladě rozhodně nepřidalo. O desáté jsem už fasoval licenci a číslo 46. Sešlo se strašně lidí, první balík snad 150hlav. Na poledne se oteplilo, takže to bylo na kraťasy. Úvod jsem krutě prokaučoval startem asi z desáté řady. Sice to bylo do Hostouně po větru, jenže balík letěl a mně letěly tepy nahoru a nohy byly zatuhlý. V kopci se jelo furt tempo, ve sjezdu se to natáhlo a na bočáku do Bělok jsem se už normálně loučil s balíkem. Dával jsem si jako prase, šrot a byl moc rád, když mě někdo dotáhl zpátky do balíku. Pak jsem si najel víc dopředu a v kopci už to bylo ok. Na bočáku kolem Lidic to bylo kruté, ale v háku se nechalo. Před kostkama se zvolnilo, což jsem využil k předjetí hafa lidí. Bylo to dobře, páč v Hřebči šlo přes hodně lidí a já byl rád, že háknul motorku Hovorku z Markusu a nechal se dovézt zpátky. V účku zase svist nějakých 67km/h, v kopci jsem byl takovej tuhej, ale podařilo se tam zůstat, což bylo jedině dobře pro úsek na bočáku. Z Bělok nahoru se tak parkovalo, že někteří málem spadli do škarpy. To jsem si užíval jízdy vedle Prochajdy a říkal si dobrý, aspoň 2rundy. Bohužel to byly jenom 2rundy, neb po 35minutách jsme vlítli na kostky a tam už mi to ujelo, i když nahoře moc nechybělo a dotáhli bychom to. Zase jsem hákoval Hovorku, ale po tom účku už jsem si definitivně vystoupil z čela, kde byl zakomponován třebas Léňa nebo Humplík. Jo kde že forma je. Odpadlo nás asi 6, chvíli chaos, pak jsme začali nějak točit. Před Hřebčí jsme ještě měli rakeťáky nadohled, ale já se soustředil jen na to, abych přežil v téhle skupině a snažil jsem se je nějak umravňovat. Docela se povedlo a i když jsme nejeli kdovíjaký kolotoč, tak nás zezadu už nikdo nedoskočil a takhle jsme si objeli zbylé 2rundy, aniž bychom se úplně zničili. Kuře teda ve 4tým kole už nevěděl kolikátý že okruh jedem - asi měl málo kyslíku. Rozsekané úseky byly fakt hnusné, výplety jenom zvonily, ale zdárně jsme se blížili konci a já měl radost, že už jsem si nepřipadal úplně marnej. Dojeli jsme grupu z druhého balíku, se to pak trošku mlelo, jeden zkusil odjet, ale zase jsme se sjeli a ve 4 najeli kolem sámošky do cílového kopce. Tam jsem jenom tak tempově udržel třetí flek, na víc už nebylo. Byl jsem pěkně vyprahlej a byl rád, že to dopadlo aspoň takhle.

  
  
  
• Kolíkáč – Na pár facek
  
  

  Stoupnout do první brázdy, kostky vyletět na levoboku a u hřbitova se nechat vyfotit na špici a pak se zašít do čelního balíku a vydržet až do cíle. Jasný plán, který jsem si vtloukal do hlavy, nějaké kilometry se podařilo přes zimu natočit, i když zatím těch intenzit moc nebylo, no snad se zadaří …
  Omračující dav, nabitý všemi výkonnostními kategoriemi, málokdo chyběl … a když se u hřbitova křeníme s Kuřetem na špici do objektivů, tak to začíná pro mě velmi nadějně Do Hostouně se pohybuji na místech, kde bych si přál, rychlým esíčkem se dostáváme na rovinatou část, ale pěkně tu funí a navíc povrch se změnil v tankodrom, každá vymetená jáma mi strhává výkon a já se nepříjemně cedím dozadu. Do háje, todle ne, snažím se vybírat stopu, ale silnice narvaná od krajnice ke krajnici, ohlušující ryk zapletenců a carbon ráfků, toto je předzvěst odpoledního pekla severu Paris-Roubaix. A já stále marně hledám kód v hlavě, který mě přepne do vyšších otáček, spíše se mi v hlavě promítá film, až někdo udělá chybu a my se tu poskládáme, jak krabičky sirek. To opravdu nejsou myšlenky člověka, který by chtěl uviset to stádo nabušenců, to jsou myšlenky otce od rodiny co si vyjel na výlet . Běloky se svými hupy, které se ale letí přes 30km/h. a já vlaju na ocase, vracečka Makotřasy a zase davaj! Safra, není místa na vydýchání, krutý bočák nás žene do Terezínů a hoblujeme příkop. Propálené plíce od té intenzity, navíc pár děrovačů a průšvih je na světě, pár děr ještě stačím zalepit, ale tempo neupadá a vítr zesiluje. Bezradně svěšuji nohy a loučím se s čelem. No v té chvíli jsem myslel, že jsem zůstal úplně poslední, vždyť jsem opustil minimálně 60 lidí … Jen točím nohama a mám chuť to zabalit. Nejraději bych si dál pár facek. Srovnávám si v hlavě, kdo tam od nás asi zůstal, Malina s Léňou, Bobek s Kuřetem, ale i Myšák tam bude. No to potěš
  Čekám, kdo se přiřítí zezadu a hele ono to ani dlouho netrvalo a pěkná grupa tu je. Od nás Karlos, maratónské dvojče Mirek, ale i třeba Pepa Komárek či Vítek Mužík, všichni se pochvalujeme, jak jsme si na začátek sezóny pěkně dobrovolně vystoupili Vůbec nemám snahu se rvát vepředu, jedu jistotu uvnitř asi 20-ti členné skupiny a jen zvědavě vykukuji, koho si sjedeme. Pár lidí jsme spolkli a i orange dres Myšáka je po dalším okruhu náš. A Myšák jede famózně, stal se motorem a neúnavně tahá a tahá. Kostky se mi daří vždy vyletět mezi prvními a do Hostouně s větrem v zádech si vychytrale taky přihřívám polívčičku v ukazování dresu na špici. Ale jakmile začne zase foukat proti či z boku, hned se zašívám. Opravdu odhodlaný boj, ale co, je nás mrak, na střídání je nás dost. V kopcích cítím rezervu, a tak si užívám prvních letošních závodních kilometrů, i když svědomí jasně říká, ty wole, ty jsi měl být někde jinde. Ale prostě intenzity nemám, musím ještě hodně trénovat, hodně trénovat …
  O spurtu ani nepřemýšlím, ale když vidím, že se Mirek cpe dopředu, nedá mi to, ho začít hákovat a za Konzumem v Hřebči zkusit za to vzít. A hele cíl se blíží, Mirek trochu uspokojen, že ho nikdo neohrožuje, tak ho hezky vezmu zleva … tééén byl překvapen . Ale je mi spíše líto Myšáka, ten měl být před námi, dnes jel naprosto parádně. Tak snad bude příště lépe a bez facek
  

  
  
  
• Radim – Start a konec zároveň
  
  

  Pokud jde o mé působení v silniční verzi této akce (První šlápnutí), tak je to smutnější příběh. Rozjížděl jsem se před závodem tak dokonale, že jsem se na start dostal až asi pět minut před, což znamenalo pozici v zadních řadách. Po startu jsem tak v podstatě ani neměl šanci reagovat na tempo čela závodu, které jsem naposledy viděl asi po 1,5 km v prvním 400m kopci, kdy balík byl nahoře a já dole. V ostrém větru už nebyla šance se docvaknout zpátky, takže jsem byl hned zkraje odsouzen k přežívání v menších skupinkách, kde však po hříchu asi jen 2-3 jezdci věděli, o co jde, zbytek ze strany příchozích jsme museli jízdu na větru a správné střídání učit za pochodu, tedy vlastně za jízdy. Ale naštěstí mně při tom učení nikdo nesestřelil a podařilo se mi jakž takž se ctí protančit i všemi dírami a jízdu jsem si docela užil. Hlavně že kolo vydrželo (jednou jsem ve snaze vyhnout se menší díře vzal na komoru jednu o hodně větší, až to v hlavovém složení trochu zapraskalo), během závodu jsem totiž viděl hodně těch, co odcházeli z trati do cíle po svých s kolem na rameni (dokonce i jeden kluk z naší skupinky – projetá díra v 60 km/h a prasklý drát na zadním kole). Nakonec ani čas nebyl o tolik horší, než loni, kdy jsem jel celý závod ve velké skupině i v o něco lepší společnosti. Ale tak byl to první závod sezony, navíc na mě to bylo příliš rovinaté, takže věřím, že lepší časy mne v této sezoně snad ještě čekají.