Druhý říjnový víkend jsem vyrazil do Jizerek na svůj oblíbený závěr sezóny - Nova Author Cup. Je to sice masovka (celkově se účastní okolo 3 500 lidí), ale protože z předchozích startů mívám vyjetou první startovní vlnu, tak mě to zase tak netrápí. Je to sice MTB závod, ale charakterem a průměrem je to spíše závod silniční. Těch něco málo přes šedesát kilometrů jezdí ti nejlepší okolo dvou hodin nebo spíš lehce pod, platí tu většina zákonů ze silničních závodů (jízda v háku, na větru, výhoda větších skupin apod.), takže závod jako takový mi dá se říci vyhovuje. Trasa závodu vede krásnou krajinou Jizerských hor, všechna stoupání jsou krásně jetelná, a když se k tomu přidá i velmi příjemné počasí, jako letos, je to skutečně důstojné rozloučení se závodní sezonou.
Do Josefova Dolu jsem dorazil už v pátek, v klidu se odprezentoval, najedl a vyspal, a ráno okolo půl desáté už přešlapoval na náměstí ve své startovní vlně (celkem jich je šest, letos byly poprvé řazeny po 600, tzn. 1-600, 701-1300 atd., já měl startovní číslo 457). Celkem se letos účastní údajně 3 601 lidí, což je snad rekord v celé historii závodu. Každopádně dav je to pořádný a při jeho obcházení po chodníku jsem rád, že startuji z první vlny a nemusím tak řešit, kolik lidí je v davu přede mnou. Ve startovním koridoru si pak povídám s chlapíkem st. č. 563 (Petr Chmelař) na krásném stroji PRODOLI s celokarbonovou pevnou vidlicí, což je pro tento závod (rychlý průměr, žádný těžký terén) určitě dobrá alternativa. Těsně před startem dochází ještě k nějakým zmatkům, čelo vlny nějak předčasně překonalo zábrany i pásku samotnou a najelo až na startovací koberec, a takhle by to prý nefungovalo, takže dle hlasu komentátora musíme všichni o několik metrů couvat. Nakonec to ale dobře dopadlo a přesně v 10:00 (alespoň dle údaje na mém cyklocomputeru) startujeme.
Stojím zhruba v polovině první vlny, takže start je plynulý a hned to pěkně jede. Zpočátku se snažím jet opatrně, párkrát se nechám trochu přivřít, takže pár pozic ztrácím, ale to je mi celkem jedno, protože vím, že následuje zhruba tříkilometrový kopec po asfaltu na Hrabětice, kde se těch pár sekund dá stokrát vzít zase zpátky. Nebo naopak ztratit. V kopci tedy trochu přidávám na tempu a začínám předjíždět ty, co se na rovině natlačili dopředu a teď vadnou. Tedy abych byl objektivní, pár lidí tady předjede i mě, ale celkové skóre je určitě výrazně pozitivní. Dojedu vždy zezadu nějakou větší skupinu, postupně si dojedu až její čelo, následně krátkým zrychlením tempa (aby si nechali zajít chuť ti, co by se případně chtěli vyvézt) odskakuji a pak už mírnějším, ale rovnoměrným tempem dojíždím zezadu do další skupiny a takhle bych se mohl opakovat ... no alespoň ještě jednou! K parkovišti nad Hraběticemi tak dojíždím v jedné z větších skupinek, následuje menší zhoupnutí nad Josefodolskou přehradu a už si to hasíme hezky dolů, rychlost stoupá přes 70km/h a lidí okolo je opravdu hodně, přitom nemohu tvrdit, že bych tak jako na silničních závodech věřil, že všichni okolní jezdci ví, jak si v takovém houfu a rychlosti bezpečně počínat. Sjezd je navíc zakončen ostrou asi 70° a mírně odkloněnou zatáčkou na hráz přehrady a téměř každý rok jsem tady svědkem pádu nebo přinejmenším velkých problémů některého z jezdců. Organizátoři to již dobře vědí, a tak dole číhá připravená sanitka rychlé záchranné služby. Letos je ale průjezd překvapivě klidný, takže sanitka zůstává alespoň v mém okolí bez práce a komu by bylo líto, že přišel o nějaké dramatické okamžiky, bude muset číst ještě kousek dále.
Pokračujeme rychlostí přes 40 km/h přes přehradu a začíná se stoupat směrem ke Kristiánovu. Sil má ještě každý dost, a tak se jede stylem bez nějaké vzájemné spolupráce, prostě co to dá. V počátečních lehčích houpácích mi to trochu odjíždí, ale jsem celkem v klidu a jedu si svoje s tím, že až na konec stoupání na Rozmezí do 1 000 m.n.m. je to ještě hodně daleko a tam že bude složení sil nejspíš úplně jiné, než to vypadá teď tady dole. A také se to postupně vyplňuje, jako první začínám dojíždět ty, co se přes hráz hnali jako blázni a teď v kopci jim rychle dochází síly. Já se naopak pomalu prokousávám dopředu, docela si dávám, ale nahoře jsem zase zpět v takové větší asi dvacetičlenné skupině, přičemž řada z těch, kteří byli jejími členy dole, už jsou někde dost daleko za námi. Po sjezdu z Rozmezí po panelce se nikam neženu, takže se dostávám do zadní části skupinky, a protože hned po nájezdu na rovinku směr Knejpa za to někdo vpředu pořádně vezme, trhá se to a já zůstávám zpět, což je před následujícím dlouhým sjezdem z Čihadel na Mariánskohorské boudy škoda. Ve sjezdu je nás tak deset, ale mezera od skupiny před námi se příliš nezmenšuje, už jen proto, že na střídání vpředu jsme tak dva až tři. Na Mariánskohorských boudách je další kritické místo, brzdí se tady z nějakých 60 km/h na ani ne 20 a točí se ostře vlevo, ale ani tady se letos nic zvláštního neděje, průjezd zvládají všichni s přehledem a už si to pádíme mírným klesáním po panelech k Protržence. Tady krátký výjezd, dostávám se trochu víc dopředu a už jsme na další panelce a houpavě nahoru a dolů (spíše nahoru) se přibližujeme ke Kasárenské silnici, kde je první občerstvovací stanice. Prakticky nikdo z mého okolí zde ani nezastavuje (však taky trasa 60 km se na tyčinku v kapse a vodu v lahvi dá objet zcela bez problémů), to spíš až dorazí další startovní vlny, tak se stanice řádně využije. Jinak když už jsme u toho občerstvení, tak si na tomto místě neodpustím jednu poznámku k závodníkům, aby ty prázdné tuby a obaly od gelů a tyčinek skutečně neodhazovali do volné krajiny, jak jsem byl mnohokrát svědkem, ale strkali si je hezky zpátky do kapes. Zase tolik práce strčit obal zpátky do kapsy to není a to, že si člověk třeba upatlá vlastní kapsu od zbytku gelu, rozhodně nemůže být důvodem pro zakomponování prakticky nerozložitelného obalu do přírody. V neděli po závodě jsem si ještě část trasy projížděl a skutečně ve mně při pohledu na ty odhozené obaly vládlo velké znechucení nad lidmi. Pár jsem jich sebral, ale mé kapsy také nejsou bezedné, tak prosím chovejme se k té přírodě tak, ať to ona s námi ještě chvilku vydrží!
Pokračujeme po Kasárenské na Knejpu a tady se postupně utvoří taková větší asi pětadvaceti členná skupinka, která je pro mě tak akorát, tzn. že na čele si dávám, ale schovanému se mi jede docela dobře. Na Čihadlech se dostáváme na místo, kudy už jsme dnes jednou projížděli (cca 20. km po startu), je tu obousměrný provoz (jedna půlka směr tam, druhá směr zpátky) a my míjíme nekonečný had jezdců, kteří jedou teprve proti nám. Je tu docela husto, zejména když se v jeden moment usmyslí vzájemně protijedoucí jezdci, že budou předjíždět a u středové čáry se pak s oboustranným překvapením potkají. Tak radši moc nepředjíždím, za což jsem potrestán tím, že po odpojení ze společného úseku a následném zrychlení mám před sebou hezkou díru a musím jí sjíždět. To se mi sice ještě povede, ale po vystoupání na Žďárek a sjezdu z něj se to za ostrou levou znovu trhá, tentokrát na tři části a už to nedávám, dokáži se ještě dostat ze třetí části skupiny do druhé, ale to je z mé strany vše, první část skupiny se nezadržitelně vzdaluje, až ji vidíme už jen na rovinkách, a za chvíli ani to ne. Nad Hřebínkem se premiérově odbočuje na Novou cestu směrem ke Kristiánovu a hned na začátku panelové cesty se s první původně již definitivně odjetou částí skupiny nečekaně znovu potkáváme, resp. s jejími fragmenty v podobě ležících jezdců a jejich strojů. Cestou se projet nedá, lidí a materiálu je tu na zemi až příliš, tak také zastavujeme (a pak minimálně ještě jedna skupina za námi) a trochu vyjeveně se rozhlížíme, co že se tu vlastně stalo. Zjevně došlo k nějakému většímu hromadnému pádu ve skupině a zejména jeden jezdec nevypadá vůbec dobře, jako jediný se nezvedá, ba dokonce se ani nehýbe a pravděpodobně je v bezvědomí. Dva už se nad ním sklánějí s první pomocí, další volá záchranku, ať prý rychle přijedou, že jsme na začátku té panelové cesty! Tak na něj ještě křičím, že je to kousek za rozcestím nad Hřebínkem, protože panelových cest je tady víc než dost a těžko pak podle toho identifikovat, na které z nich vlastně jsme. Jinak tu už ale nejsme v takovém počtu moc platní, o postiženého je v rámci možností postaráno a my ostatní tu spíš akorát překážíme, takže sesedáme, kritické místo obcházíme trávou podél panelů (projet se kvůli povalujícím se kolům stále nedá) a pokračujeme opět dále, někdo jede ostře hned, někdo se z uplynulého zážitku rozjíždí trochu volněji, ale i takové okamžiky k závodu bohužel patří.
Protože už jsem podobné situace v minulosti zažil, rozjíždím se docela rychle a dostávám se do nově utvořené čelní skupinky. Panel se rychle střídá s asfaltem a je nás tu asi osm, taky jeden ještě skoro kluk s tátou a oba jedou velice dobře, ve stoupáních nám ostatním celkem zatápí a po sjezdu z Kristiánova nám ve stoupání na Novou Louku společně s ještě jedním trochu odjíždí. Ve třech se je pokoušíme sjíždět, ale nutno dodat, že již začínám pociťovat neklamné známky únavy a hodně to bolí. Trasa trochu nečekaně zabočuje z Uhlířské cesty na nějakou písčitou šotolinku klesající zadem k Bedřichovské vodní nádrži, takže ve sjezdu se ještě vezu, ale ve stoupání od přehrady mi to najednou vůbec nejede. Společně ještě s jedním zůstáváme pozadu a skupina se nám nezadržitelně vzdaluje. Je mi jasné, že se děje to, co už se mi dlouho nestalo, a sice že jsem přepálil začátek a teď mi došlo. Svaly pálí jako čert, a přitom to vůbec, ale vůbec nejede. Chlapík, co odpadl společně se mnou, je tom ještě hůř, možná křeče, každopádně zůstává za mnou a já jsem tak na tomto závodě snad poprvé od doby, co jej jezdím, zcela osamocen. Za mnou je vidět, že dole už začíná stoupat další velká skupina, tak dávám lehký převod a snažím co nejvíce zregenerovat, abych byl schopen nějaké další akce, až mě dojedou. Mezitím se napojuji na Vládní cestu, stoupání trochu povolí, ale ještě než se mi stačí nohy trochu roztočit, tak mě dojedou první tři z té velké skupiny za mnou, a ty ještě nezachytím, resp. na chvilku ano, ale v dalším kratším stoupání je zase musím nechat jet. Pak mě ale dojíždí hlavní část té skupiny (v kopci se předtím taky trochu potrhala) a s nimi už to dávám. Nohy sice nejsou v optimálním stavu, ale zase začaly trochu jet, takže se relativně v pohodě vezu zpět k Nové louce, odtud na rozcestí U Buku a dál na silnici do Bedřichova. Zde dochází k navigačnímu zádrhelu, neboť tak jako v předchozích ročnících pokračujeme dále automaticky po této silnici, zatímco dnešní trasa tady někde zatáčí na nové běžkařské okruhy. To ale zjišťujeme až těsně před Bedřichovem, když zpozorujeme pořadatele a pásku nataženou kolmo přes cestu! Samozřejmě nadáváme jako jeden a vracíme se zpět, akorát že nevíme, kam až přesně. Někde zhruba v půli cesty někdo uvidí průsek v lese, tak tam hned zabočujeme a po chvíli skutečně narážíme na běžkařský okruh a tedy i trasu závodu. Něco jsme ztratili, ale okolo zrovna projíždí jezdci, se kterými jsem už dnes v době před tou nehodou na Nové cestě jel, tak to zase není tak zlé. Dál tedy pokračujeme již správně po okruhu pro běžkaře, nejprve mírně z kopce, ale vzápětí následuje poměrně náročné stoupání, jedno z nejprudších na trati, ale krátké. Přece jen je vidět, že trať je dělaná pro lyže a ne pro kola, ale vyjet se to zase rozhodně dá. Stoupáme docela dlouho až někam pod Prezidentskou chatu a na cestu, po které se dřív mírně stoupalo nad Josefodolskou přehradu, přijíždíme nyní dokonce z kopce! Napojujeme se zpět na původní trasu a motáme se nahoru dolů okolo Josefodolské přehrady. Nejede se mi nijak zvlášť skvěle, ale na ostatních je už únava také patrná a spíš ještě větší. Ve stoupání k Jablonecké chatě docela dost lidí předjedu a i ve sjezdu zpět k přehradě nijak nezaostávám, byť za cenu trochy balancování na vnější hraně cesty v poslední ostré pravotočivé zatáčce.
Na stoupání od přehrady přímou silnicí nad Hrabětice se vždy docela těším, je tu vždy hodně diváků, povzbuzuje se, fotí se, hraje se na různé nástroje apod. Docela mi to tady vždy pomůže, letos je to ale vzhledem k předchozím stavu z mé strany spíš takové průměrné. Ale snažím se a v samotném závěru si takový kratší nástup neodpustím. Horší je, že se mi začalo ozývat škrtání kotouče přední brzdy, sice je to asi víc o psychice, než že by to nějak přímo citelně zpomalovalo, ale na dobré náladě to rozhodně nepřidá, a tak když mě ve sjezdu z Hrabětic několik lidí předjede, vnímám to v duchu jako nespravedlnost. Ale tak zlé to v reálu asi není, prostě se mi už jen nechce z kopce tolik šlapat. Projíždíme techničtější pasáží mezi chalupami a je tu poslední stoupání po asfaltu Karlovem. Předtím si ještě neodpustím takový menší výskok o sklopenou hranu asfaltu při přejezdu hlavní silnice, ale efektní to asi celkem bylo, protože od pořadatelů zajišťujících hladký přejezd silnice zaslechnu slova uznání. Karlovem stoupáme ve čtyřech, každý jede, co může, ale vzájemně si nijak neujíždíme a nástupy se nekonají. Proč taky, vzájemně se neznáme a nějaké jedno až dvě místa v celkovém pořadí nic neznamenají (pokud tedy zrovna nejde o nějakou kulatou cifru jako třeba 199. nebo 200. místo, což v tomto případě skoro i šlo, ale to se pak dozvíme stejně až zpětně z výsledkové listiny). Po odbočení ze silnice na Maxov zbývá už jen přejezd louky k lesu (nyní už ale po pěkné šotolinové cestě) a sjezd lesem na cílovou louku. I zde se cesta dočkala celkového rozšíření i terénních úprav s cílem srovnání jejího původního korytového profilu, takže už to není zdaleka takový adrenalin jako dříve, kdy i tak zkušený jezdec jako já si tady dokázal moc pěkně nabít držku (nutno dodat, že to bývalo jediné opravdu bikerské místo na trati, takže nyní ani to ne)! Ve sjezdu se dotáhnu těsně za nějakou trojičku, jednoho dávám hned po výjezdu z lesa, protože trochu zaváhal při přejezdu takové menší stružky s vodou, a za dalšími se vyvážím až do předposlední zatáčky na louce, kde jim nastupuji. Vzhledem ke zkušenostem ze spurtů na silnici se mi daří oba dva celkem snadno předjet a poodjet tak, aby to na mě v samém závěru už ani nezkoušeli. K dalším jezdcům před sebou už mám daleko, ale i tak vzhledem k momentálním možnostem celkem dobrý.
Dosažený čas 2:23:41 patří v mých dosavadních účastech o pár sekund na druhé místo, a to ještě trasa byla dnes výrazně delší (tak o nějaké tři kilometry), z čehož je zřejmé, že to dnes bylo na závod na horských kolech opravdu rychlé (průměr cca 26 km/h!). Nebýt toho bloudění nad Bedřichovem, tak i s tou krizí (zhruba mezi 1:30-1:50 jízdy) by to byl jasně nejlepší čas! V celkovém pořadí mi to dnes také vyšlo celkem parádně, 206. místo (148. v kategorii MA - do 40 let) z celkem 3 160 v cíli a 3 237 na startu je také mým jednoznačně nejlepším, i když na druhou stranu první dvoustovka byla hodně blízko! Tak ale to bych asi chtěl už moc, každopádně jsem rád, že jsem si (snad) potvrdil první startovní vlnu i pro příští ročník a počasí letos vyšlo opravdu nádherně (o týden později už do hor přišel první sníh!). Tak nezbývá než si přát, aby to takhle podobě vyšlo i za rok a zároveň doufám v účast i někoho dalšího z řad našich sokolů, příp. kamarádů a známých!
Odkaz na výsledky:
http://sportsoft.cz/vysledky/2010/vysl_20101009_nac_abs.pdf