Tak se jen procházím naším webem, plánovanými závody, sleduju kdo, kam jede až ve mě začíná hlodat myšlenka se také nějaké akce zůčastnit. Zajímavá je akce Daby kam plánuje jet Kolíkáč nebo také Masters kam razí Kapr. Kolíkáč bydlí blíž ,zkusím štěstí, zda-li mě odveze na Dabu. Na závody Daby jsem vždy jezdíval s automobilovým závodníkem Kolinem Diablem Rayem, ale od doby co se tento dobrodruh věnuje spíše jalovým tréninkům a maratónům mám útrum a díky nepřehlednosti jejich webu, vlastně ani nevím co se kdy jede (pak mi unikají akce, kde se za jeden den dá získat 300bodů!).
Kolíkáč neotálí s odpovědí jen ještě dává do placu závod, který mu na poslední chvíli doporučuje Kapr, nějaké Holé Vrchy. Beru cokoli a když něco doporučí Kapr, nemusím se bát, že by to byla nějaká kravina, ok loučím se s účasti na Dabě a těším se na Vrchy.
Toto těšení, ale netrvá dlouho a to díky nevinnému mailu od Kapra, který si čtu při příchodu do práce tzn. večer před závodem. Mail obsahuje jen jednu větu, jednu tabulku s profilem trasy a propozice. Propozice jen tak zběžně proletím, víceméně mě zajímá jen čas startu a délka. Pak otevřu profil a nevěřím svým očím! Profil vypadá jako žraločí čelisti. Zavírám profil a jdu si POŘÁDNĚ přečíst propozice. Čelo se mi začíná rosit při čtení podmínek účasti na tomto závodě (jako je platná licence - to tam asi nepojedou výletníci...) a srdeční tep mi zvedne počet okruhů, číslo třináct se mi opravdu nelíbí a nejen proto, že jsem se třináctého narodil. No výborně, jdu nazpět na profil, který studuju do detailu, vidím okruh má 7,9km, začíná se sjezdem, no bojím se, že když sprchne bude to maso, pak od 4km až do konce okruhu to je do kopce jak hovězí dobytek! Rychlou násobilkou si dám dohromady, že z nějakých 102km, pojedeme 52km do kopce! No nic, jedu. Celý večer se mi v práci ani nechtělo nic jíst, stále jsem si opakoval, že ty hamburgry na zítřek nebudou dobrá volba, ale přeci jen jsem do sebe nacpal nějaký ten salát a muffiny. Ráno ještě rychle domů pro licenci UAC a můžu jet.
Kolík doráží na čas. Jedeme pro Kapra, který vše spískal. Když vidím jeho beránčí tvář, hned mě přejde vše co mu chci říct o tomto závodě tak jen z něho tahám informace o tom čtyřkilometrovém kopci. Ujišťuje mě, že kopec má \"jen\" 1,6km a zbytek jsou jen tři brdky. No i tak to je stále přes 30 km do kopce! Máme štěstí, cesta na prezentaci vede po trati, tak si můžeme projet hlavní kopec. Už v nájezdu na něj vím, že si trať nepojedu projet. Je to pořád a pořád do kopce, když si uvědomím, že jej pojedu třináctkrát, přechází mě i poslední optimistická myšlenka. Kolík s Kaprem jsou silnější povahy, jedou si trať projet, to já zapadám do autobusové zastávky a čekám na start.
Na startu se v naší kategorii sejde jen osmička borců. Dva zná Kapr z Masters, další dva jsou borci z Kooperativy a jeden klubově nezadaný, takže máme jako tým převahu -:). Za námi se rovnají mladší žáci, kterých je docela slušný balík (když nás sjedou pěkně se svezeme). Odstartovali jsme zlehka, jen se žertuje ani není problém se domluvit, že si tento krásný den nebudeme kazit nástupy nebo jinými úžasnými zážitky hned v úvodu, ale necháme si to na druhou polovinu závodu. Rychle vytváříme dvojičky, mám tu čest jet s Kaprem. Střídáme tak po půl okruhu, což znamená, že na nás s Kaprem vyjde vždy cílový kopec + brdky před nim, Kolíkáč s kolegou se na špic moc nehrnou, ale stále jsou tam častěji než dvojka z Kooperativy, kterou musíme někde kolem druhého, třetího okruhu vyzvat k účasti na špici. Sice to není žádná výhra, protože jdou-li na špic upadá naše výletní tempo na tempo jak by nazval Laco, na spádové. Brzy nás dojíždí mladící, kteří se mezi nás zamíchají a ve sjezdu si navzájem nastupují do čehož se nemícháme, jen se bavíme. Z výletování mě vyruší až kamion, který se rozhodují borci z Masters hákovat, což zvyšuje naší rychlost na 60km/h , mizíme mladíkům, při této rychlosti se mi začíná až nebezpečně vrtět zadní část kola, přestávám radši šlapat a ohlížím se co se děje, jediné co vidím tak ze zadního kola je osmička! Jen tak, z ničeho nic, tak to je super. Kamion nás ještě před kopcem opustil, čekáme na zbytek naší grupy, nemá cenu jet deset okruhů ve čtyrech (stejně bych bez Kolíka nikam nejel). Díky mladíkům se z našeho výletu stává, taková houpačka. Buď to jedeme krokem nebo se spurtuje z každé zatáčky ve sjezdu či vesnici. Přeci jen funguju na dieslový pohon a toto je pro mě peklo.
Někde kolem pátého okruhu stavíme pro úlevu od přebytečných tekutin, necháváme odjet mladíky, kterým zbývají již jen dva okruhy do cíle. V nájezdu do cílového kopce vidím u silnice Bobka jak na nás mává a fouká do vuvuzely, kterou si přivezl z plicního sanatoria v Jižní Africe. Zvuk to je pekelný a způsobil, že naše tempo se mu přizpůsobilo. Poprvé začínám kopec cítit a v nájezdu do šestého okruhu vidím, že ztrácíme jednoho kolegu z Kooperativy, fajn už to asi začne. Tento pocit ve fakt přetavuje definitivně Kapr, který na špici roztáčí tempíčko, které způsobuje, že náš balíček se přetváří v lajnu. Brzy neplánovaně dojíždíme mladíky, kteří už vjíždí do posledního okruhu. Jejich taktizování je fakt na pytel, jedeme zase krokem, pořvávám na ně něco o Tour de France a Andym Shleckovi prostě je chci vyprovokovat k nějakému nástupu aby byly pryč. Ale je to zbytečné, prostě taktika až do cílového kopce, kde je necháváme poodjet. Když už vidíme, že jsou v cíli, není důvod se brzdit, jede se zase podlaha, uvisel jsem jen tak, tak. Lajna se jede už celý okruh, borce z Kooperativy už jsem neviděl nepamatuju. Bobkovu vuvuzelu už ani nevnímám, začínám pociťovat náznaky křečí v celé pravé noze a cítím, že se blíží konec. Konec nastává v osmém okruhu asi dvěstě metrů pod vrcholem, kde chytám díru, kterou nejsem schopný ani za ohlušujícího zvuku vuvuzely a Bobkových pokynů zalepit. Sbohem Kapře jsi v tom sám proti třem. Kolíkáč, který vidí jaká je ze mě troska se naštěstí nikam nežene a bere mě do své péče. Co mě štve, tak to je to, že s Kaprem odjel taky ten borec z Kooperativy, který absolutně nevlezl po odpojení jeho kolegy na špici (když tam byl tak jí jen projel), asi v té Kooperativě toto vyučují. Myslím si, že podobné zážitky má Malina s kolegou Živným. No nic, někdo hold musí vyhrát my turisti jsme přijeli si potrénovat a pořádně si to užít.
V devátém okruhu se k nám připojuje Bobek, který jede podél nás nebo za námi a dává nám pěknou čočku, ale jsem utahanej jak šňůra od záchoda tak nemám sílu mu natrhnout prdel až k lopatkám -:). Při vjezdu do desátého okruhu vítám zkrácení závodu o dva okruhy jako dar z nebes. Křeč již začínají být reálné a nevím jestli bych dojel, kdyby mi Bobek nedal Magnesium, díky borče! Kolíkáč mě tahá, čeká na mě na každém brdku, snažím se mu z posledních sil potáhnout aspoň sjezdy, ale jsou to jen výkřiky. Když jedeme pojedenácté a již naposled do cílového kopce vidím mou spádovou rychlost 14km/h a jen si přeju být sám, ještě před pár okruhy jsme tady jeli 27km/h a v nejprudší části 22km/h, prostě jsem slušně prošitej, ale Kolíkáč čeká. Dojíždíme ruku v ruce osm minut za Kaprem, který nejspíš podobně jako já doplatil na skutečnost, že jet na závod po noční směně není dobrý nápad, jinak by určitě vyhrál. Ale stejně podal vynikající výkon a jeho třetí místo je super. Vítězství borce z Kooperativy mě dost překvapilo, ale již jsem svůj názor vyjádřil, hold někdo chce vyhrávat za každou cenu, jsem moc rád, že vyznávám jiný druh cyklistiky.
Suma, sumárum Kapr vybral velmi dobře, odvezl jsem si poprvé také cenu za umístění v TOP TEN, odjel jsem více než polovinu závodu s Kaprem v tandemu respektive ve skupině, bylo krásné potrénování za zvuků Bobkovy vuvuzely a příští rok jistě přijedu, ale určitě ne po noční směně.
