V sobotu na Drtiče vládly na Českomoravě lijáky a vodní přívaly. Jen Beskydy se topily v slunečních paprscích. Možná to bylo tím, že Drtič slavil kulatiny – byl to 13.ročník.
Lít začalo už ve čtvrtek večer. Předpověď je katastrofální. Do soboty stihne krajina nasát dostatek vody, aby byla „pohodová vyjížďka“ přes Lysou horu a půlku Beskyd minimálně stejně nezapomenutelná jako nedávný Manitou Železné Hory. Proti předpokladům v pátek odpoledne v Beskydech neprší a mraky jsou roztrhané. V noci jen lehce mrholilo. Přes naprosto odpudivou předpověď, se k odjezdu na vyjížďku dostavilo 550 bikerů. Neprší. Naopak – vypadá to, že snad i vykoukne slunce z roztrhaných mraků. Startovalo se výstřelem z poplašňáku jako při opravdickém závodě, ale počáteční tempo je podle mých představ. Tak akorát. Neřítíme se ze všech sil s vyplazeným jazykem. Teda, ti vpředu asi jo, ale tam nedohlédnu.
Skutečně se objevilo slunce a vydrželo svítit až do večera. Než se peloton 550 cyklistů natáhne, jedeme až nezdravě nahusto. Není divu, že občas dojde ke kolizi. Postihla i mě, když jsem ve sjezdu zkoušel udělat myšku mezi dvěma spoludrtiči. Jsu příliš nervově labilní. Nedělá mně dobře drásat brzdy za zády rozvážných. Ještěže dobrých lidí se vždycky všude vejde víc! Odřené píšťale jsem si všimnul až večer. Není to tak dávno, co jsem do kopců jezdil skoro tak rychle jako dolů. Teď mě ve stoupání všichni předjíždí. Když to chci stihnout za světla, nesmím se flákat.
Ve Frýdlantu – na zhruba 22. kilometru máme za sebou už dva výrazné kopce a jednu tajnou kontrolu. Teď pojedem dlouho nahoru. Až na vrchol Lysé hory. Rozdíl nadmořských výšek od Ostravice dělá bezmála tisíc metrů. Takové převýšení je v Albanii, kam jezdím v posledních letech, běžné, ale tam na to máme půl dne. Každopádně to chce nespěchat. Nechtít tam být hned. Takhle se dostanem na vršek aniž bych se totálně zchvátil. Pod vrškem jsme vjeli na širokou asfaltku. Shora sviští jeden Drtič za druhým. Jsou to ti rychlejší, kteří mají Lysou už za sebou. Jedou zachumlaní do větrovek, zatímco my se vaříme v tričku. Nahoru jsem se dopinožil v pravé poledne. Je mlha. Z nížiny se nepochybně jeví jako mrak. A je fakt hodně chladno.
Další cesta po hřebenu Beskyd mě dost splývá. Bláto je zatím decentní, ale, jak se říká, nechvalme dne před večerem. Brzo ho hodně přibylo a je pěkně škaredé. Řídké, i hutný kyt, který se nabalí na kolo. Ale žádné klasické kaluže, kde se kolo trochu ošplíchne.
Tahle hřebenovka se zřejmě dá objet po opravdické cestě, vinoucí se úbočím. Kamarádi, co tu byli na vyjížďce, tam cyklisty se žlutým číslem na řidítkách viděli. Teď chápu jak je možný, že někteří spoludrtiči byli tak čistí. Normální člověk je od bahna od hlavy k patě. Čím rychleji jedeš, tím víc. Na celé trase jsem si nevšimnul žádné obkratky, kterou lze objet krkolomnosti. Byl jsem málo ostražitý. Příště budu zkušenější.
U Ropičky jsem obstříknul zubatá kolečka a řetěz, abych je zbavil bláta. Divím se, že pohonná jednotka docela dobře fungovala až sem.
Po čtvrté jsem dojel na Prašivou. Beskydský hřeben pro mě končí. Teď to povalí dlouho s kopce.
Nížinné silničky jsou vítaná změna proti zabahněnému beskydskému chodníčku. Ze všech sil se snažím udržet se na dohled party pěti drtičů. Chvílemi je výrazný protivítr. Jak by bylo teď dobře v háku, ale nejsu schopen se na skupinku dotáhnout. Jen koukám, za který roh odbočí, abych neztrácel čas dumáním, jestli vpravo nebo vlevo. Kdyby se teď rozhodli že to zabalí a jeli zkratkou přímo do Kopřivnice...jel bych bez nejmenšího stínu podezření za nimi. Naštěstí to neudělali.
Tušíme krutý kopec na vrch Kubánkov. Koukám, že převýšení koštuje pouhých 300 metrů, ale člověk je už tolik znaven, že mu to připadá jako kilometr.
Krkolomně sjíždíme na silnici. Ta úleva! Spolujezdci mně definitivně ujeli. Nevadí. Rychle se blížím k cíli. Na dohled cedule se jménem Kopřivnice mě šipky překvapivě odvádí kamsi bokem. A strmě do kopce...a do lesa... že ještě užiju bláta jsem teda nečekal. Už mě to nebaví. Tahle silnička mě snad už definitivně dovede na stadion do cíle. Dovedla. Je za deset minut osm. Trasu jsem zvládl za 12:20 hodin. Vítá mě děvčátko s táckem panáků slivovice. Jsem dekorován krásnou medailí.
Dojel jsem necelých 5 hodin za nejrychlejším. Záměrně neříkám vítězem, protože vítězi jsme nepochybně všichni. U dojezdu na stadionu to kypí dlouho do noci. Poslední bikeři dospěli k cíli čtvrt hodiny po púlnoci. Z 540 jezdců nedojelo jen 50. Po Manitouovi Železné hory před dvěma týdny, kde pořadatelé sbalili krámek po 18. hodině, aby stihli večerní program v televizi, je tohle balzám. Díky, organizátoři, za parádně prožitou sobotu. Těším se na další ročník.
Výsledky, fotky, filmy a všechno na perfektně vedeném Drtičově webu
http://www.drticbike.cz/drtic/default.htm