Akce Karlovy Vary-Unhošť 2010

Akce Karlovy Vary-Unhošť patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2010-06-06.

Nejdelší varianta má délku 96.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto Kapr

Historie: 2009

• Radim – Celkem svižná akce
  
  

  V neděli 6.6.2010 se za krásného počasí konal další ročník závodu s bohatou historií, závodu, který se původně zrodil jako sázka dvou cyklistů, kdo dokáže ujet trasu z Karlových Varů do Unhoště rychleji. Historie závodu sahá do začátku 80. let, z původní sázky se stalo známé a dlouho očekávané klání a v době své největší slávy se jej účastnilo přes 1000 cyklistů, což z něj svého času dělalo nejmasovější závod střední Evropy. Ano, řeč je o závodě Karlovy Vary - Unhošť.
  
  Tentokrát se na startu sešlo nepoměrně menší množství závodníků, odhadem tak šedesátka, ze známých jmen jsem zaregistroval Tomáše Vitáčka, Vítka Mužíka, Pavly Kryšku a Kroba a několik jezdců z CSK Markus a Vinohradských šlapek. Odstartovali jsme přesně v 10:00, deset minut před námi se vydala na trať ještě trojice tandemů. S jednou z nich se setkáváme poměrně záhy na konci nejdelšího sjezdu na trase (okolo obce Vahaneč), ale není to nijak příjemné setkání. Rozbitý stroj ležící u levé krajnice, jeden z jezdců otřeseně sedí, druhý leží nehnutě na zemi a nevypadá vůbec dobře. Je tu již Policie, na záchranku se teprve čeká, ale nějaká pomocná ruka zřejmě z řad organizátorů je už přítomna. Peloton u místa nehody zastavuje, je vidět, že pohled na havarované kolegy s jezdci trochu otřásl, nicméně po krátkém zastavení a opatrném projetí okolo stojících vozidel už se pokračuje v závodním tempu opět dále. Je to prostě závod, havarované posádce přejeme každý v duchu určitě jen to nejlepší, ale jede se dál.
  
  První hodinu jízdy se mi i přes četné nástupy daří strávit v první skupině jezdců a užívám si společnosti Vitáčka, Mužíka (Vítek mi jednou bez varování docela silně podhodí zadní kolo do mé jízdní stopy, ale já jemu předtím udělal nechtěně také jednu vlnku, tak jsme si fifty-fifty) a dalších vynikajících jezdců amatérského cyklistického pole. Po uplynulé hodině se koukám na průměrnou rychlost, která činí skoro 41 km/h, takže tempo rozhodně velmi slušné. Po rovině je to celkem v pohodě, kopce se mi jedou také dobře, bohužel takřka pod každým horizontem zkouší někdo nástup, balík se natahuje a setrvání v něm stojí čím dál více sil. Povrch silnice je po opravě na větší části nový a tedy špičkový, ovšem úseky s dírami se přece jen také nějaké najdou. Před Lubencem v jednom z nich, kdy někteří jezdci začnou trochu zmateně kličkovat, nastává pro mě poměrně zajímavý moment, kdy po mírně nepřehledné situaci poněkud s překvapením zjišťuji, že jezdec přede mnou sedí polovinou svého pozadí na levé řadicí páce mých řidítek! Ani na něj moc nekřičím a snažím se to ze všech sil ustát, chlapík naštěstí reaguje rychle a poměrně briskně mé nedobrovolně poskytnuté zázemí na řidítkách opouští, takže to končí pro oba i všechny ostatní dobře.
  
  Po průjezdu obcí Petrohrad začíná jedno z největších stoupání na trati a tady mi to sice o kousek, nicméně přeci jen ujíždí. Díra není nijak velká, ale prostě o ten pověstný chlup už to nedávám a zůstávám zpět. Společně s dalším šesticí jezdců (je tu Marek Holý z CSK Markus, Jan Gavenda z Vinohradských šlapek, dále dva jezdci v dresech oddílu z Ústí n./L., 1x Factor Bike a 1x modrý dres s číslicí 29) utváříme na vrcholu druhou skupinku a začínáme jet klasický kolotoč. Zpočátku to chvilku skřípe, než všichni pochopí, co a jak mají dělat (hlavně modrý dres), ale za chvíli už nám to na rovinkách jede docela pěkně. Nepříjemností je dnes nějak nezvykle hustý provoz. Zřejmě jak se auta štosují za prvním balíkem, my pak de facto plápoláme na konci celé kolony a hlavně průjezdy obcemi jsou docela nepříjemné, musíme přerušovat kolotoč a probíjet se okolo aut zleva zprava, jak se dá.
  
  Pomalu se blížíme k jezdci, který také odpadl z první skupiny. Podle žlutobílého dresu Dukly Praha by to měl být Pavel Kryška a skutečně netrvá to dlouho a předloňský stříbrný jezdec tohoto závodu Pavel je mezi námi, což je pro mě osobně docela překvapení. Je ale dobré, že je nás o jednoho více a kolotoč hned získává další hodnotný článek do své sestavy. V kopcích postupně zjišťuji, že jsem na tom z mé skupinky asi nejlépe, na horizontech jsem většinou první s mírným náskokem na skupinu, bohužel se mnou ale nikdo nechce jet, takže náskok stačí vždy tak na klidné vydýchání a napití, než mě mezitím skupina dojede, načež pokračujeme dál pohromadě. V Krušovicích, v nejdelším a nejprudším stoupání na trase do Řevničova, nastupují oba jezdci z Ústí, vydávám se za nimi, ostatní jezdci na hranici svého maximálního výkonu také, jen Marek Holý začíná vzadu trochu plápolat. Zhruba v polovině kopce se na oba Ústečáky dotahuji a hned jdu dopředu, ale tentokrát se za mě oba hned zavěšují a za nimi i ostatní. Výsledkem je, že ačkoli tento kopec už jedu rozhodně na bolest, na horizontu jsme opět pohromadě a na konci Řevničova se připojuje dokonce i Marek, kterého jsem dole tipoval, že nejspíš asi odpadne.
  
  Následuje už mírnější stoupání k Novému Strašecí, tady to pro změnu zkouší kluk z Factor Bike, vybuduje si mírný náskok, ale sám nemá šanci a za chvilku jsme opět pohromadě. V Kamenných Žehrovicích to opět zkouší Ústečáci, na začátku Velké Dobré pro změnu já a za kruhákem na výjezdu znovu Ústečáci, ale nikdo si nic nedarujeme a protože je naše výkonnost podobná, každý nástup je vzápětí zase zlikvidován. V táhlém horizontu na Valdek to opět zkouším roztrhat, protože je mi jasné, že v rovinatém spurtu v Unhošti na náměstí budu bez šance. Vypracuji si sice asi 100 m náskok, ale jsem bohužel zase sám a je jasné, že ten malý náskok je až do cíle neudržitelný, takže zvolňuji a dobře dělám, protože sotva mě skupina dojede, ihned následuje další útok jednoho z Ústečáků. Nějaké pošetřené síly mi ale naštěstí ještě zbyly, lepím se na jeho zadní kolo a z úniku zase nic není. A to bylo poslední stoupání před cílem, přes četné nástupy nikdo neodpadl, takže je jasné, že si to nakonec ve spurtu rozdáme v osmi všichni společně.
  
  Před Unhoští tempo zjevně opadá, nikomu se dopředu moc nechce a všichni vyčkávají, kdo do toho praští jako první. Nakonec to nevydržel Marek Holý a začíná rozjíždět spurt asi 500 m před cílem, rychlost začíná stoupat k padesátce a to je můj konec. Výbušnost není moje silná stránka, navíc je to celé na kostkách, prostě plápolám na konci skupiny a podaří se mi skočit pouze právě Marka, který to ostatním hezky rozjel, ale nakonec, jak už to v takových případech bývá, sám nevydržel. Další dva jezdce mám tak o půl kola před sebou, ale už je nedám, takže nakonec 7. místo z osmičlenné skupiny a celkové 23. místo (z celkem 73 startujících) se ztrátou necelých 11 min na vítěze. Průměr v cíli činí 37,77 km/h, což svědčí o velice hezkém svezení, na čemž se také se soupeři ze skupinky vzájemně shodujeme, když se v cíli plácáme po ramenou.
  
  Následuje občerstvení, šťastné shledání s tátou, který mi z Varů v pořádku dovezl do Unhoště auto, a pak už jen cesta domů. Letos vyšlo počasí úplně parádně, kvalita povrchu karlovarské silnice doznala také velkých změn k lepšímu, takže nezbývá než si přát, ať se i příští ročník vydaří jako tento (tedy samozřejmě až na tu havárku tandemů)!
  
  Radim