Akce Merida Bike Tour 2006

Akce Merida Bike Tour patří do kategorie MTB Velosérie. Datum: 2006-09-16.

Nejdelší varianta má délku 54.00 km.

Propozice :: Celkové výsledky

• Andy – Merida Bike tour
  
  

  Merida Bike Tour Část první - necyklistická Na závod v moravské Jedovnici vyrážíme v sobotu brzy ráno, je to dámská jízda. Start naší krátké trati (54 km) je až ve dvanáct, nabírám tedy Danu v 7:30 a vyrážíme směr Brno. Po cestě drbeme chlapy, takže to rychle ubíhá, ani se nenadějeme a jsme v Brně. Po sjezdu na 201 kilometru a zajetí do města si ale na poslední chvíli všímáme oranžové šipky s nápisem Jedovnice. Sakra, to byla objížďka. No ale přece se nebudeme někde otáčet, to nějak dojedeme, říkáme si a jsme v klidu. Ten nás ale opouští po dojezdu do Ochozu, kde je silnice na Jedovnici opravdu uzavřená a jiná možnost cesty není, jen návrat zpátky do Brna a to je pěkných pár kilometrů. Vzhledem k pokročilému času hledáme nějakou jinou variantu řešení. Situaci konzultujeme s domorodcem a ten nás posílá polní cestou podél lesa, tou se prý normálně jezdí. Neváháme tedy a jedeme taky. Bohužel ty cesty byly dvě, jedna kolem fotbalového hřiště - ta správná a pak ta druhá, kterou jsme zvolily my Ze začátku vypadalo vše dobře, cesta byla široká akorát na auto, celkem dobře průjezdná. Ale ouha, asi po kilometru je před námi velká hromada hlíny, která činí cestu neprůjezdnou. Co teď, pracují mozky na plné obrátky. Variantu celé to vycouvat absolutně zavrhuji, na to nemám. Neumím couvat ani po rovné asfaltce, natož v zatáčkách po úzké cestě v terénu. Naštěstí asi 20 metrů za námi je z naší cesty odbočka, cestička stejného charakteru, vlastně o něco více kamenitá a prudce klesající dolů. Napadlo mě, že zkusím kousek couvnout, pak se vytočím, sjedu dolů na tu odbočku čumákem, zadek natočím k té hromadě hlíny, zase kousek couvnu, no a budu otočená. Vypadalo to tak jednoduše! Jenže jsem naprosto podcenila délku svého kombíka a ty cesty byly fakt úzké, navíc na tom rozcestíčku byl přechod na odbočku celkem dost vysoký. Bylo to vlastně takové ypsilon - noha byla směrem k té hromadě, jedno rameno byla cesta odkud jsme přijely a druhá ta odbočka z kopce dolů. Z jednoho ramene na druhé to byl asi 50-ti centimetrový převis. Dana vystoupila z auta že bude ukazovat, já nacouvala zpátky a začala se otáčet. Narazila jsem okamžitě, auto bylo na tento manévr prostě moc dlouhé. Já ale byla odhodlaná se tam nacpat, takže jsem to vzala přes ten přechod. To nebyl dobrý nápad, jak mi řekla Dana potom, visela jsem tam jen jedním zadním kolem, bylo to na převržení se. To jsem naštěstí neviděla, takže jsem byla relativně v klidu, dokud jsem čumákem nenarazila na druhý břeh odbočky. Byla tam kámen, který jsem neviděla a ten neustoupil. Kyž jsem tedy visela ve sklonu tak 70% pověšená za zadní kola na jednom břehu a čumákemm zarvaná do šutru na druhé straně, došlo mi, že jsem asi skončila. Během jedné vteřiny mi před očima proběhl příběh jak běžím do vesnice, volám o pomoc, přijíždí traktor, vytahuje nás ven, vyplňuju hlášení pro pojišťovnu a mezitím odjíždí peloton na trať závodu. To nejde! Nesmím panikařit. Ještě že je se mnou Dana, před ní se přece nesložím, musím nějak vyjet. Řadím zpátečku a hurá, ono to kousek popojelo. Rychle točím volantem doleva - hurá, o pár centimetrů jsem se pohnula. To samé ještě jednou a znovu a znovu. Asi napopáté se mi nějak podařilo se přetočit, z podvozku a čumáku se sice ozývaly děsivé rány, ale ty ignoruju, musím z té pasti ven. Hup, auto se přetočilo a sjelo po odbočce dolů. Musím vystoupit, klepou se mi nohy a dýchám jako kdybych doběhla maraton. Vyhráno ale ještě není. Abychom se dostaly ven, musím ten šílenej kopec - má jen pár metrů, ale je strašně prudký a plný kamenů a taky jak je sucho, je to tam jako troud, jen vysušená hlína, která hrozně klouže - vycouvat a to tak, abych se ještě trefila do té úké cesty (nohy ypsilonu). Pro chlapy asi brnkačka, pro mě maximální teror. Nejradši bych si sedla a dala si panáka, ale čas hrozně rychle běží, musíme ven. Sedám tedy znovu do auta, řadím zpátečku a rozjíždím se. Jenže ujedu asi metr, pak se dostávám zadním kolem na kámen, který nemohu přejet. Motor řve, kola se protáčí, něco začíná smrdět. No to snad ne! Pouštím plyn a auto okamžitě sjíždí do výchozího bodu. Druhý pokus, to samé. Už je toho na mě moc, lezu ven a prosím Danu, jestli by to nezkusila vyjet. Ale ta sotva zmáčkne spojku a pustí brzdu a auto jí zase sjede dopředu, vylézá s tím, že to nedokáže, mám jinak citlivou spojku než ona, nejde to. Ještě mi radí že se tomu kameni musím vyhnout, mám najet víc doprava. Jo, to se pěkně řekně, točím volantem jako divá, ale prostoru je tak málo. Jeden pokus, další a pořád nic. Po zádech mi stékaji potůčky potu. Nesnáším auta, už nechci nikdy řídit! Zatahuju ruční brzdu a zhluboka dýchám. Ještě že je Dana v klidu, anebo tak alespoň vypadá. Kdyby začala panikařit, strhlo by mě to okamžitě s sebou, stojím přesně na hraně. Jdu na to znovu. Víc si najedu dopředu, rozjíždím se rychleji a okamžitě kroutím volantem. Možná mám i zavřený oči, nevím, jen vší silou stojím na plynu, zuby zaťaté. Hop, jsem za kamenem! Okamžitě zatahuju ruční brzdu, zase visím v kopci, ale nemůžu hned dál, nemám kyslík. Nádech, výdech, nádech, výdech a teď rychlá synchronizace pohybů. Stojím na plynu a spojce, pouštím spojku, motor řve, povoluju brzdu a auto vystřeluje vzhůru. Na další pokus pak nacouvám i do zatáčky. Zase zatahuju brzdu, hroutím se na sedačku a jsem vyřízená. Přichází Dana a něco mi říká, jako že nechápe jak jsem to mohla vyjet, že ona by tam zůstala. Můj tep pomalu padá z 250 tepů za minutu na 200 a pak se se stabilizuje asi na 150, to je moje základní tepovka pro tento den. Nohy se mi pořád klepou, ale nějak jedu lesní cestou zpátky. Teď zkoušíme tu druhou, podél hřiště. Zavádí nás na pole, nad ním už vidíme silnici. Ještě to po něm musíme vzít do kopce nahoru, podvozek chytá další řachu, to ještě netuším, jak jsem ho zrasovala, takže jedu dál, napojujeme se na silnici a za 15 minut jsme v Jedovnici v kempu Olšovec. Část druhá - cyklistická Ač to vypadalo beznadějně, do startu zbývá ještě skoro hodina. Stíháme se tedy zaregistrovat, převléknout, dát dohromady kola, zapsat se na recepci, vyfasovat klíček a odnést si věci na chatku. Také jsme prohlédly auto - skóre je: vypadlá krytka mlhovky, odřená a promáčklý nárazdík, z jedné strany urvaný plastový kryt motoru. Slušná práce No nic, teď s tím nic nenaděláme, jdeme se řadit na start. Ač jsme tam s půlhodinovým předstihem, stojíme skoro na konci. Svojí obvyklou nervozitou netrpím, já už si totiž dnes svůj maraton absolvovala, určitě jsem dosáhla tepového maxima, a oblečení jsem propotila taky Ještě pořád se klepu a jsem z toho zážitku nějak špatná. Probíráme naše ambice - dívala jsem se na loňské výsledky, vítězka to zajela za dvě a půl hodiny, tři hodiny byl skvělý čas na první třetinu závodnic (v kategorii) - tak říkám Daně, že bychom to mohly zkusit kolem tří hodin. Když se konečně ozve startovní výstřel, oddechnu si, teď přijdu na jiné myšlenky. Pomaličku se rozjíždíme, ale vzápětí, jelikož se prvních šest kilometrů jede po silnici, peloton zrychluje, všichni to pálí co to dá. Strašné tempo, přesně to, co mi na začátcích závodů nesedí. A ono se řekne hlavně nepřepísknout začátek, jenže to prostě nejde, pokud člověk nechce být poslední už na startu. Přitom to pořád mírně stoupá, tempo ale nepolevuje, vpředu to kalí čtyřicítkou, já mám kolem třiceti, ale ve stoupáních ztrácím. Každopádně těch prvních šest kiláků ujedeme strašně rychle a najíždíme do terénu. No fujtajbl, tohle bude asi závod poslepu. Jakmile se závodníci vřítí na vysušenou polní cestu, zvedá se mračno prachu. Najíždím tam také, ale nevidím vůbec nic. Prachu mám plné oči, písek mi skřípe mezi zuby. Snažím se šlapat co jen to jde a přitom mrkám očima, abych ten sejrajt vyplavila. Moc to nejde. Závod to bude asi hodně rychlý, dochází mi, když značná část trasy vede po této prašné rovné cestě. Pak se konečně vjíždí do lesa, to je úleva. Jedeme pořád nahoru dolů, ale jsou to spíše takové hupy, žádně extrémní kopce. Hloupé je, že trasa je typu single track a tak se na mnoha místech ucpává, párkrát musím zastavit a vycvaknout se, než se to přede mnou zase rozjede. Škoda těch zdržení, předek určitě jede pořád. Vyhlédla jsem si "oběť" kterou následuji - nějaká holka ve žlutém dresu, vypadá namakaně. Pořád mi ujíždí a já jí doháním. Až asi do 30 km ji ztrácím, tam mi ujede více v jednom sjezdu, neboť kluk přede mnou to neustál a ustlal si to přesně před mým kolem, což mělo za následek mé nedobrovolné vystoupení. Rychle zase naskakuji a makám za ní, ale trať jde zase do kopce a v tom jí už nedokážu dohnat, takže mi ujíždí. Jinak první občerstvovačku jsem projela, jen jsem si vzala od pořadatele banán a strčila ho do kapsy, byla dost hloupě už na 15. kilometru, to asi nestavěl nikdo. Kolem dvacátého byl dost hnusnej kopec, jehož jedna část moc jetelná nebyla, tlačili všichni. Další takový úsek - ještě o něco delší byl někde kolem 35. kilometru (kousek za druhou občerstvovačkou). Ono se to nezdá, ale v prudkém kopci to v tom vysušeném terénu neskutečně podkluzuje. Na tom 35. jsem s tím bojovala, jela jsem i když všichni kolem tlačili, za což jsme si vysloužila pár pochvalných poznámek. Pak se mi ale smeklo kolo a už jsem tlačila taky Dařilo se mi nejezdit sama, pořád jsem se na někoho věšela. Měla jsem pocit že jedu dost rychle a že je to dobrý, přesto mě ale pořád někdo předjížděl, což jsem nechápala a dost mě to znervózňovalo. Na tom 35. jsem měla celkem krizi, vytuhly mi z toho tempa a pak tlačení nohy tak, že jsem pak i do mírňounkého kopce jela na kašpara a ne a ne se rozhýbat. Naštěstí pak bylo zase pár rychlých úseků - například záludná asfaltka s odtokovými kanálky na vodu - hodně hlubokými. Jela jsem co to šlo a jen vidlice mě zachránila před vymlácením se, brala ty díry skvěle. Jinak na sjezdy to nebylo náročné vůbec (myslím technicky, žádné kameny, kořeny, díry), občas jsem se teda trochu bála, když byla cestička fakt úzká, na jedné straně stráň nahoru, na druhé dolů a klouzalo to. Ale spolehla jsem se na kolo, snažila jsem se moc nebrzdit a prostě ho nechat jet a ono jelo Jen kdyby bylo méně toho prachu, bylo to vážně nepříjemné, strašně z toho pálily oči a párkrát jsem jela fakt naslepo. Asi deset kilometrů před cílem mě předjela Dana, vůbec jsem do té doby netušila jestli je přede mnou nebo za mnou. Jeli jsme pak ještě s jedním chlápkem v malé skupince, vzájemně jsme se pořád předjížděli. Pak jsem se dostala dopředu já a jak se blížil cíl, udržovala jsem si náskok. Závěr byl celkem rychlý, pár lidí jsme minuli a najednou nápis Jedovnice dva kilometry. To mě nakoplo, hodila jsem okamžitě těžší převod a začala do toho dupat. Rozjelo se to parádně. Pár cyklistů, co poklidně dojížděli do cíle se mi podařilo převálcovat. Pak se objevil jedem nezmar, co špatně nesl že jsem ho předjela a přidal také. Takže asi 500 metrů od cíle to byl parádní spurt. Bohužel asi 100 metrů od cíle mě předjel a já už ho nestačila znovu stáhnout, dojela jsem těsně za ním. Pobavil mě pak jeden kluk, který přijel chvíli po mě, mezi přerývavými výdechy vyrážel - "teda ty jsi vypadala že už nemůžeš a pak to takhle rozjedeš". Asi mě předjel když jsem supěla někde v lese a teď nechápal, jak jsme se mohla dostat před něj Výsledný čas byl 3:06. Loni by mi stačil na deváté místo. Letos se musím spokojit s dvacátým. Nejdřív jsme bala zklamaná, přece jen jsem jela na své maximum, nikdy jsem takhle rychlý maraton neodjela (průměrná tepovka 173, průměrná rychlost 17,4). Pak jsme ve výsledcích zjistila, že holek bylo padesát, tak to zase není tak špatné . Dana dojela chvíli za mnou, patří jí 21. příčka. Pohled v cíli na nás byl opravdu směšný, byly jsme zaprášené od hlavy až k patě, když jsme ještě sundaly brýle, tak byly krásne vidět ty čisté kruhy pod nimi Moc jsme to ale neřešily protože tak vypadali všichni a radši jsme se najedly na cílových občerstvovačkách, kde měli dokonce i melouny. Byl to moc pěkný závod, po organizační stránce perfektní, trasu bych zařadila mezi ty lehčí a rychlejší. Tak zase za rok