Akce Břeclavský kanec 2010

Akce Břeclavský kanec patří do kategorie MTB závod. Datum: 2010-04-10.

Nejdelší varianta má délku 50.00 km.

Propozice :: Celkové výsledky

Historie: 2009

• Yetti – To jsem opravdu nečekal
  
  

  Po Moravské Malorce a dvanáctihodinovce Podlesí-Lavky jsem neměl chuť si zajet žádný závod. Tělo chtělo klid a nohy odmítaly každý rychlejší pohyb. Mozek se ale v půli týdne zprčil a začala se v mysli rodit myšlenka na Kance. Ne divočáka, ale Břeclavského kance aneb Kanec Trophy 2010.Tak jsem se ve středu snažil přes internet přihlásit. Dostal jsem hlášku ?Zaregistrován?. Bohužel jsem se stále neobjevoval v kolonce přihlášení. Přesto jsem zaplatil startovné. Ani do pátku, kdy bylo ukončeno přihlašování, jsem na startovní listině nebyl. Pátráním po jejich stránkách jsem zjistil, že jsem se zaregistroval jen na jejich stránky, ale ne na závod. Zaplaceno jsem měl, výpis z účtu jsem si vytiskl a přihlásit se můžu až na místě. S tímto jsem vyrazil vstříc neočekávanému víkendu. Napřed kolmo na ÚAN, odtud autobusem do Mikulova, z kterého za teploty je 4°C jsem vyrazil, směrem do Valtic, místa startu a cíle dnešního půlmaratónu. Pomalu a ztuhle se rozjíždím, ale v Sedleci je mi už příjemně ba se ve své Windstoperové bundičce začínám jemně orošovat. Projíždím Valticemi k fotbalovému stadionu, kde je prezentace i cíl. Po přihlášení potkávám kámoše za Šlapanic. Nechává mi v autě uschovat věci. Ještě řešíme, v čem pojedeme. Já volím střední alternativu a dělám a dobře, i když na větru je děsná zima. Jedeme se ještě projet a pak na jedenáctou na start k zámku. Zde potkávám další známé. Klasicky vedeme akademické řeči, kdo a jak je na tom, o dvanáctihodinovce z minulého týdne a o tom, jakou taktiku zvolit. Žertuji a prohlašuji: \"Na začátku to prostě napálit a pak zrychlovat. To ale netuším, že to skoro do písmene dodržím. Mezi domy je zde vcelku teplo. V jedenáct hodin se balík rozjíždí ke hřbitovu, kde je ostrý start.
  
  Už od zámku to balík na můj vkus příliš hrne dopředu. Jak říká děda Lebeda: ?Mě rychlé vstávání nedělá dobře.? a mě nedělají dobře rychlé starty. Jestli se chci dobře umístit, musím hned od začátku jet naplno. S pátým místem v kategorii bych byl spokojen. Tak to rvu, co se dá, abych se udržel ve nějaké skupině. Nechce se mi jet za větrného dne v tomto kraji na samotku. Do desátého kilometru v lesících Lednicko-Valtického areálu mi budík na řidítkách ukazuje hodnoty patnáct až deset tepů pod maximálkou. Nevím, jak dlouho to takto vydržím. Po dvanácti kilometrech vyjíždíme z lesů do polí. Fouká nám do zad a při stejném tempu mi tepy mírně klesají. Sjíždí se skupinka asi dvanácti bajkerů a tří bajkerek.
  
  Po tři a půl kilometrech se cesta stáčí doprava kolem usedlosti Boří dvůr. Boční vítr nás nutí utvořit seskupení zvané Terezín. Někteří tříprocentnímu stoupání a náporu větru neodolávají a z balíku vypadávají. Do zalesněné rokle vjíždím na čele skupinky, avšak následuje první větší stoupáníčko, kde se propadám na konec skupinky, dá se říci, že z ní vypadávám. Ve sjezdu přes státní hranici k rakouskému Katzeldorfu ztrátu sjíždím a v protivětru mezi rakouskými vinicemi si užívám jízdy v balíku. Z Rakouska vyjíždíme druhým, ale za to největším stoupáním. Závěrečná část tohoto stoupání je po nezpevněné travnaté a strmé cestě a to definitivně rozdrobuje naši skupinu.
  
  Ujíždí mi asi pětičlenná skupinka, ale za sebou nechávám Ivana Sítka, Míru Pařila a Magdu Krejčovou. Od hranice vede trať k lesíku s kolonádou Rajstně, kde byla občerstvovačka, vlastně jen ionťák. Za jízdy beru od pořadatele kelímek s nápojem a liji ho do sebe. Už mě upozorňují na odbočku, které jsem si při pití nevšiml. Zatáčím doprava a po projetí lesíka s dostávám na silnici k dědině Úvaly. Začíná pršet. Jindy bych nadával, ale k polednímu se trošičku oteplilo a za daného tempa je to příjemné osvěžení. Vidím asi stopadesát metrů před sebou skupinku, ze které jsem vystoupil. Jedu na samotku, svým tempem a začíná se mi to i proti větru rozjíždět. Skupinku přede mnou se snažím dojet, ale do Úval ztráta zkracuji na sto metrů. Odtud trať vede na státní hranici dvou kilometrovým stoupáním, ve kterém se můj odstup skoro nemění. Po tři a půl kilometru dlouhém hraničním hřbetu za dosti silného větru předjíždím pár cyklistů, kterým zřejmě došlo a jen pomaloučku stahuji ztrátu. Krásným esíčkovitým trialem sjíždím k trati. Zde už je skupina dosti roztrhaná a její konec mám už dosti blízko. Na přejezdu Sedleci-kolonie předjíždím dalšího bikera a u fotbalového hřiště mám už slušný náskok. Podél rybníka Nesyt držím díky pravidelnému tempu rychlost přes třicet kilometrů. Po přejetí hráze stoupám asi devíti procentní kopeček, za kterým je vesnice Hlohovec. Z Hlohovce ještě jedna stojka mezi vinicemi a kousek lesíku a už vjíždím na silnici k Valticím. Po kilometru vjíždím do lesíku u hřiště, kde nás čeká závěrečná XC vložka a poslední metry hltám podél fotbalového hřiště. Při průjezdu cílem silně odfukuji, což hbitě zdůrazňuje komentátor. Dále hlásí: číslo 213.... Milan Netolický....Vítěz kategorie nad padesát let....
  Padám z kola a dělám kotoul vzad.
  Tohle jsem opravdu nečekal.

  
  
  
• Howgh – Kanec trophy ve znamení rozkvetlých meruněk (...ale ta kosa...)
  
  

  
  Proti loňsku pořadatelé trať prodloužili na 50 kiláků a vyhrožují převýšením 600 metrů. Vždyť Břeclavsko je lautr rovina! Na ty kopce jsu teda zvědavej. Start/cíl bude tentokrát ve Valticích.
  Radio optimisticky věští jen řídké a chvilkové deštíky. Tím pádem se nás ke startu dostavilo až 300. Proti normálu jsu docela rozechvělý, nejistý...zatížen mindrákem z 12 hodinovky na Podlesí, při které jsem se před týdnem tak trápil. Bolavé nožky mě tenkrát neunesly už po 50 kilometrech. Kdybych se nemohl opírat o kolo, snad bych na kopec k lapači lelků ani nevyšel. Během týdne jsem se taktak stačil zregenerovat.
  Dnes má závod sice jen těch 50 kiláků, ale o to se pojede rychleji. Mraky na nebi jsou roztrhané a sluníčko, když vykoukne, fakticky hřeje. Každopádně závodníků v šortkách je hodně málo, což svědčí o tom, že je kosa fakt šeredná. Náledí však nehrozí a to je podstatné.
  Tož jedem. Zatím stačím držet krok se spoluzávodníky. Je to dobrý. Cesty jsou bezva suché. Po loňském rozbahněném létě to člověk fakt ocení. Ale ten vítr...Ač jedeme po okruhu, fouká mně prakticky pořád do ksichtu. Chlapa před sebou (možná je to děvče) mám na dohled, ale nedokážu se na něj dotáhnout. Na toho za sebou odmítám počkat, tak to musím odpracovat sám. Ono se to ňák vyvrbí. Taky že jo. Jaksi jsem se zamyslel a přehlídl odbočku. Ztratil jsem jen pár metrů, ale stačilo to k tomu aby mě dojela partička, za kterou bylo příjemné závětří. Stoupání jsou táhlá a delší, než by člověk v těchto končinách čekal. Sjezdíky rychlé, často hladkými cestami – koryty, kde nemusí jeden moc brzdit a jen si to užívá. Místy poznávám cestu, po které vedla trať i loni, ale ty atraktivní muldy – něco jako U-rampy jedna za druhou, jsme letos vynechali.
  Nahoře straší černá mračna, ale já se jaksi vyskytuju zrovna tam, kde neprší. Jeden moment už to skoro vypadalo na větrovku. Voda shora je zatraceně ledová. Rukávy trička už mám hustě tečkované kapkami, ale než se vlhko stačilo slít v souvislou plochu, přestalo, a já byl brzo suchý.
  V lese tolik neduje, i když úplně ideálně tady není. Stromy bez listí povětří přece jen profoukne. Někdo se vzdálil dopředu, jiným jsem se vzdálil já. Jen jeden chlap jako hora se motá pořád blízko. Jako vodič dost dobrý. Většinou táhl v háku on mě. Abychom neztráceli rychlost, moc jsem se na špicu necpal. Stejně je zajímavý, kolika bikerům jízda za větrem nic neříká.
  Před námi se objevuje panoráma Mikulova ozářeného sluncem s tmavě zataženou oblohou v pozadí. Kopce vpravo jsou Pálava. V dlouhém sjezdu k Novému rybníku jsme dojeli a předjeli děvče v červeném, které před sebou vidíme už několik kilometrů. Ale bacha – nepodlehnout euforii. Nepřehlédnout záludné závěje písku. Byly hluboké a v některých to se mnou hodně házelo.
  Kamarád míní,že ta baba ten písek moc nezvládala.
  „Vona nás dožene v kopcu“, říkám.
  „Dyť to máme do cíle už jen deset kiláků. Snad už žádnej kopec nebude.“
  „Hmmmmm, máme nastoupáno teprve 450 metrů.“
  Spoluzávodnice nás dojela už po pár stovkách metrů u potokaVčelínek a dere se na špicu. V závětří konverzujeme o počasí, o cyklistice a tak. Pajšl mně funguje perfektně. Jsem limitovaný nožičkama, které začnou bolet dřív než se zadýchám. Momentálně jsou sice dost unavené, ale krize zatím nehrozí.
  Děvče jsme brzo předjeli a udržujíce stálé tempo, se mu nekompromisně vzdálili. Pak mně napadlo, že to naše pohodové klábosení bez známek únavy, jakobychom seděli nad pivem, je muselo psychicky dost drtit.
  Než jsme dospěli do Valtic, předjeli jsme ještě nejmíň pět lidí. To potěší. A nastoupali k těm 450 metrům dalších sto.
  Tahle sobota 10. dubna se fakt vydařila. Dojel jsem na 32 místě (samozřejmě od konce) a zbavil se komplexu méněcennosti z předešlé soboty. Organizátorům nelze nic vytknout. Cesta byla značená perfektně, sortiment na občerstvovně vyhovující, hodně pořadatelů po trati.... Někomu možná vadil nedostatek terénu, ale s tím se počítalo. Celkovým šmrncem ten závod připomíná Cyklobraní v Jevišovce, až na to poloviční startovné.
  Web závodu s výsledky zde: http://www.sportcomplex.cz/novinky/propozice.htm
  Kanec trophy je i na face-booku.
  
  ps - obdivuju u Yettiho, okrem výkonu, že si pamatuje takový detaily - viz jeho reportáž
  fotky numím vložit, tak eventuelně koukněte na http://www.cykloserver.cz/aktuality/?a=30002321