Na POS jsem prostě musel jet uzavřít tuto velmi zajímavou sezonu. Už jsem ani neměnil své pavučinové pláště, zvláště ten zadní měl už dost po záručních kilometrech. Prostě jsem již před startem věděl, že jestli se vyhnu defektu, stojí tento rok nade mnou sám velký Oranžový. Taktiku, ale i tak mám jasnou, postavit se se všemi šlapkami do první lajny, s Kolíkem hned od startu ujet a Malina a spol, to měli vzadu jistit. Prostě jet úplnou kreff a až bychom byli dojeti, svěsit nohy a až do cíle to prokecat.
Stojím tedy v první lajně, do pedálu zacvakávám jako obvykle až na potřetí což způsobuje propad někam na dvacátý flek plus opatrná jízda v první zatáčce s dírou znamená, že jsem už asi třicátý. Kolíka vidím na špici tak hurrá za ním. Jet hurá za Kolíkem, znamená zjistit, že dost fouká proti a chystaný únik nebude mít dlouhého trvání, Malina nedorazil prostě vše je proti. Nevadí, jedu za ním, když už nás dělí jen dva lidi, vyřítí se po mé levici rychlejší vláček, kde se dokonce nastupuje a je jasné, že duo Léňa - Kolíkáč v tento den neodjede. Ještě zvažuju, že se s nimi vyvezu, ale raději se řadím do lajny pěkně v klidu.Do prvního brdku najíždím kolem desátého fleku, nemá ani cenu shazovat velkou, dokonce musím brzdit, jen se parkuje. Po zbytek okruhu se vlastně nic nedělo, jel jsem si v zákrytu, nikam jsem se necpal, brdky jel frekvenčně až jsem byl překvapený jak se nejede.
Při vjezdu do druhého okruhu jsem očekával zrychlení, které nenastalo mohl jsem si tedy užívat pohody v závětří za borci typu Zahrádka, Okrouhlický, Novák, Bobek. Při vjedu do třetího okruhu jsem se poprvé otočil abych zkontroloval velikost balíku, měl jsem za to, že při této rychlosti nemohlo ještě dojít selekci a určitě za mnou bude někde Kolík, Mářa a spol. Jaké bylo moje překvapení, že za mnou nikdo nebyl! Jedu jako poslední vagónek! Najel jsem si radši více do balíku, prostě nerad jezdím poslední to je pak jako na gumě a to mě nebaví. Díky nájezdu do prvního brdku třetího okruhu se mi daří dostat se tak do 2/3 balíku, kde zahlídnu ještě bojujícího Bobka. Ve sjezdu do Houstoně se opět mírně propadám a vše dovršuje nájezd do díry, kterou jsem osobně označoval! Byla to rána jako z děla a přední kolo bylo rázem prázdné, měl jsem co dělat abych v rychlosti přes 50km/h neslítnul, pro bezpečí všech jen pomaloučku dobrzďuju a snažím se nepřekážet, když už mám jistotu, že kolem mě nikdo není zajíždím ke krajnici.
No říkám si: A máš co jsi chtěl! Sundání pláště mi dělá největší problém, lámu jednu montpáku a časově mi zabralo tak šest minut.Díra za naší skupinou je fakt velká stále nikdo nejede já snad ještě stihnu nějakou rozumnou skupinu! Šup duše, šup foukat a zrovna jede grupa s Kolíkem, frnk jsou pryč!Grupa s Gejzou, frnk, hm tak dobré skupiny došly, čeká mě samotka. Malá pumpička od Spešlu má docela výkon, kolo drží. Až teď zjišťuju, jaký fouká vítr. Nikoho nevidím a skupinu stíhat se mi nechce, kochám se spadaným listím, azurovou oblohou, značenou tratí a vzpomínám na Technikům report Tete dela Course z PRSu. Kochačka trvá až do Lidic, kde zahlédnu za sebou Petra z Kamenných Žehrovic a když vidím jak to rve v tom větru na těžký převod, čekám a dělám mu mašinku aby jsi odpočinul, jenže hold chtěl to rvát tak před Hřebčí jde na špic a zase to rve, nechápu asi má ortopedy rád. V Hřebči na kostkách Petrovi nechtěně poodjíždím, ale na horizontu už jedeme zase spolu. Snažím se jej přimět a\'t si odpočine, že počkáme na druhý balík, kde se svezeme, ale marně. Naštěstí v Houstoni nás čelo druhého balíku má.
Složení je obvyklé, jen mě příjemně překvapuje přítomnost Kajmana, který jede jako brus. Vítám tuto Pendolíjní rychlost, která není taková jako v prvním balíku spíše se nastupuju nebo až parkuje, ale jsem rád, že jsem tady a zase jedu. Bohužel v double kopci z Běloků, chytám defekt zadního kola. Ještě stačím vyprovodit na vrchol Kajmana, ale ve sjezdu mě má prázdná zadní duše dost limituje a musím zastavit. Duši už nemám tak přifukuju. Před Hřebčí mě dojíždí skupinka s Mlhošem a Lacem opět o důvod víc, proč to nezabalit. Duše drží jdu tedy klukům na špic a jedu tempo, bohužel při zpětném pohledu vidím, že se mi neplánovaně podařilo skupinku natrhat a Laca s kolegou oddělit od ostatních. V Hřebči už opět cítím, že jedu po ráfku naštěstí je zde Yetti, který mi nabízí svou pomoc velké pumpy a kolo dofukuje. Vím, že mám pomalý defekt a s tím se prostě dojet musí. Využívám každou sekundu, kdy mám zadní kolo aspoň trochu tvrdé a jedu kreff. V brdku před Houstouni dojíždím Mlhoše, už není důvod nikam spěchat, chci dojet s ním.
Zezačátku si povídáme, ale bojovníkovi Mlhošovi moc do řečí není jdu radši na špic abych mu v tom jeho boji pomohl. Drží se statečně až je mi v Bělokách líto, že zase cítím, že k jízdě na ráfku mi už moc nechybí. Ještě aspoň jednu rovinku chci Mlhošovi pomoct, snažím se převézt celou váhu těla na předek, ale je to zbytečné v Lidicích zase cítím ráfek. Snad už poslední dofuk. Už nemá cenu se nikam hnát, tak jen vytáčím nohy až do cíle.
Jsem fakt rád, že jsem to dojel, nebýt výborného počasí a širokého rozptylu šlapek na trati nejspíš bych se na to vykašlal, ale takhle mi ani nevadí, že jsem tolikrát píchal, výborné zakončení roku.
. A taky samozřejmě vypadat dobře na fotkách, a proto stojíme v první lajně s Léňou a Bobkem 
. Nevím, kde se to ve mně bere, ale vyjíždím si ze závětří, hecuji Quita a krátkým spurtem se docvakávám zpět. A do háje, Quit to nezachytil, začínám mít výčitky, že jsem ho tam nechal, ještě v Hostouni se otáčím, zda-li není někde na dohled, ale už jen pusto a prázdno