Akce První šlápnutí - PRS 2010

Akce První šlápnutí - PRS patří do kategorie UAC. Datum: 2010-04-11.

Nejdelší varianta má délku 57.50 km.

Propozice :: Mapa-MTB :: Mapa-silnice :: Mapa dojezdu silnice :: Mapa, kde neparkovat s auty :: Profil :: Diskuze
Celkové výsledky silnice :: Výsledky MTB :: Foto Scalpy :: Foto Gejza :: Foto Zizzu :: Foto Kapr :: Report Honzis :: Enduraining :: Podekovani

Historie PRS a POS: 2004-2009

• Léňa – Peklo na PRSu
  
  

  Tento rok byla velmi tuhá zima, čemu odpovídalo mé tréninkové zapojení (hezká výmluva, ne?). K tomu ještě pár pádů na ledu, prostě začátek jako hrom. Díky šílencům, kteří jsou schopni v březnu vymyslet trasy typu Hrubý Jeseník a Ještěd se mi nakonec daří nějaký ten kilometr na poslední chvíli natočit.
  PRS je šlapkovská povinnost, při své dnešní cestě v hustém dešti, kdy mi ani pláštěnka nepomohla zbavit se problému, být naprosto promočen, jsem si to opakoval velmi často. Rychle převléknout do suchého a hurá na pomoc řediteli. Díky již proslulé, fungující improvizaci organizačního výboru, se nakonec místo hlídání parkoviště vydávám s Technikem a Johnym na trať namalovat JEDNU cílovou čáru, vymést zatáčky, označit díry a nebezpečná místa.
  Čára se Johnymu podařila udělat krásná, nápis cíl také bez gramatických chyb, skvělý začátek z kterého jsem byl tak nadšen, že jsem po vzoru Tour de France podpořil naše esa Malinu s Kaprem, krásným nápisem v cílovém brdku. Cíl máme tak ještě označit start, tady zapracovala naše improvizace a místo nápisu START , píšu po slovensky ŠTART ať se Laco cítí jako doma (docela by mě zajímalo, jestli si toho vůbec někdo všiml….)! Ještě zvěčnit na Hřebecké kostky našeho předsedu a hurá na zametání a značení. Práci máme hned na horizontu, kde jsou bobky bláta tak velké, že je Technik sbírá lopatou a my s Johnym likvidujeme zbytečky. Na konci prvního sjezdu jsou louže, které by Orlík mohl pokládat za své oblíbené bahenní lázně, dosahují až do poloviny silnice, ani si nechci představit co by to udělalo z balíkem…. Díky společnému úsilí je likvidujeme až nám je líto, že jsme si nevyfotili stav před a po. Děr je požehnaně, stavíme skoro pořád. Poslední legrácku si dovoluji ve sjezdu do Houstouně kde zvěčňuji Johnyho jméno na trati a už jen tvrdý arbeit. Před Běloky nám dochází spreje, začínáme díry třídit podle nebezpečnosti a nutnosti označit. Náš úklid končí v Hřebči, kde společně s Mlhošem a Kolikáčem odstraňujeme štěrk z nejhorší zatáčky na trati.
  Do startu zbývá asi dvacet minut, rychle převléknout, prohodit pár slov s Lemondem, který zažívá správný starťák před svým prvním závodem a na start. Cílem je nespadnout a nešťavit se, to jsem udělal včera v Bášti. Stojím někde vzadu společně s Kolíkáčem. Od startu se jede rozumně, je nás hodně, cedím se dozadu, prostě klasika a pohoda, jen je tady pár vrahů, kteří prostě neumí jezdit rovně nebo se cpou nesmyslně dopředu. Jede se mi dobře, brdky vyjíždím na dost těžké převody, což jsem neměl dělat, protože jsem se docela zakyselil, ale první kolo šlo uviset v pohodě. To při vjezdu do druhého se začínají ozývat dozvuky těžkých převodů z brdků a za Hřebči chytám první díru, všemu ještě napomáhá borec, kterého hákuju a totálně uvadl, no nic už mávám prvnímu balíku, jenže to bych nesměl být ve šlapkách aby mi začala pohoda! Nejdříve kolem mě projede Johny, který na mě řve ať jedu, což neguji, ale pak projede i Kolíkáč a jeho vábničce již neodolávám a hákuju, tzn. Jedu kreffff. První balík dojíždíme ještě před brdkem. Nemělo to moc smysl, protože na horizontu už mám zase menší díru a za mnou ještě větší, nemám zájem se honit, čekám na Johnyho s Kolíkáčem. Zjevuje se také Honzis, no vida jsem v Kolodějích a Koloděje znamenají, že na pohodu můžu zapomenout a musím makat!
  Snažíme se střídat, jenže Johny si řekl, že ten první balík dojede a jeho špice jsou ukrutné naštěstí ne jen pro mě.Vždy když jde na špic tak nám tak o deset metrů odjíždí. Pár takových děr ještě lepím, ale pak mám dost a kašlu na to. Johny se větrá, rozčiluje se, prostě mě točí!
  Před Běloky se u nás zezadu zjevuje Vítek Černý, nechápeme co dělá v turistické třídě. Ještě je tady obr z Viesmanna, který jede nejspíš poprvé ve skupině, jen se plete a naprosto nestřídá. Honzis tahá své těžké převody na svých dlouhých špicích, Johny se větrá, Vítek se snaží zorganizovat naše stádo, Kolíkáč maká a já dělám něco mezi tím vším. Při vjezdu do třetího okruhu sjíždíme ještě Niče a někoho z Královic.
  Začíná doufat, že se tempo ustálí někde mezi výletem a tréninkem. Jenže mý týmový kolegové jsou dost proti, Vítek je v tom jen podporuje a Honzis nic nenamítá. Kolíkáč nám stále připomíná, že před námi je ještě Pebe s Technikem, to jen kdybychom chtěli náhodou zpomalit. Na rovinách jedu úplně hranu, zvlášt když střídám hned za Johnym, kde při každém střídání mě stojí nejvíce sil dostat se před něj a na špic dojíždím většinou úplně prošitej. Rád bych dojel s touto skupinou, vynechávám jedno střídání abych jel za někým kdo mě nezničí ještě před špicí. Vybírám si Vítka, který jezdí pěkně pravidelně, lituji, že jsem to neudělal dřív. Postupně ztrácíme Niče a v dáli poprvé Kolíkáč vidí Pebeho. Jak je jeho zvykem, zvyšuje tempo skupiny tak o dvacet procent, držím se jen silou vůle, do toho mě ještě jedním svým manévrem Johny málem posílá k zemi, zažívám peklo na PRSu. Kolíkáč je úplně v euforií, zdraví Pebeho a „děkuje“ mu, že na něj nepočkal a chtěl mu ujet. Pebeho vidím rád, těším se, že přibude vagónek a tím se můj čas v háku prodlouží. Bohužel Pebe se nechytá.
  Při vjezdu do posledního okruhu se začínám cítit lépe, nevím proč, ale Vítek s Honzisem a nějakým dojetým borcem nastupují a odjíždějí nám. Především zásluhou Johnyho a Kolíkáče je sjíždíme v brdku. Začínáme sjíždět jednu šlapku za druhou o kolo a Kolíkáč samozřejmě u každé z nich doufá, že to je Technik, prostě ožije. Všem je jasné, že v tomto složení už dojedeme, dokonce i kukačka z Viesmanna jde na špic. Na cílový spurt nemám ani pomyšlení, jsem příjemně překvapen, že jsem závod objel s Kolíkáčem, který jen díky špatnému startu přišel o účast v prvním balíku a šílencem Johnym. V cílovém brdku se žádný spurt ani nekoná, Vítek, Honzis odjíždí, Viesmann kukačka se vyváží za nimi a já jen dokrucuji za nimi.
  Cíl objet to v pohodě byl hrubě nesplněn, dával jsem si jak husiti u Domažlic. Kluky Johnyho a Kolíkáče mám rád, vážím si jich, ale jet s nimi ve skupině pro mě znamená dvě věci, buďto musím začít pořádně trénovat nebo prostě trpět a tiše je nenávidět.
  Musím poděkovat Diablovi a jeho týmu za krásný závod a Kolíkáčovi, že mě nenechal jet v tom dešti domů na kole a odvezl mě domů. Na podzim se těším na jinou skupinu nebo, že bych začal tvrdě trénovat…….?
  

  
  
  
• Technik – Téte de la Course!!!
  
  

  Po sobotním šílenství na „jarní“ časovce Bášť jsem fakt neměl moc náladu na nějaký šlapání, ať už první, druhý nebo x-tý. Pohled z okna mi ráno moji náladu ještě víc zkazil, ale jednou jsem slíbil pomoc při organizaci, tak jsem sednul do auta, naložil lopatu a koště a vyrazil. Po menším bloudění jsem se blížil k Hřebeči, když tu najednou zpozoruju mystický úkaz. Při kraji vozovky vlaje nějaký pohyblivý zelený prostěradlo a pod ním se k mému velkému údivu točí dvě kola. Když to míjím, zjišťuju, že to má i hlavu a nohy. Ano to musí být Léňa – zelený, pohyblivý vlající prostěradlo s kolama, nohama a hlavou :)
  V Hřebeči se zdravím s kamarády ze Šlapek a po menších prodlevách, které se posléze ukazují jako významné, vyrážíme s Léňou a Johnym značit, zametat, odhazovat, vymetat, vylejvat,…, sprejovat a podobně šaškovat. Tento tělocvik nám zabere přes hodinu a půl. Nakonec ještě s Kolkáčem a Mlhošem meteme poslední zatáčku, kde jsou snad dvě Tatrovky štěrku. Konec našeho snažení je doprovázen nadávkami projíždějících cyklistů ohledně kvality a připravenosti trati. Techniku, styď se, zase jsi zklamal.
  Do staru zbývá 20 minut. Za takovou dobu jsem se snad nikdy v životě nestihl převléct, najíst, napít, vyčůrat, vyk…, vyndat kolo, smontovat kolo,…, uklidit lopatku, koště, rozjet, připravit na start… Proto jsem musel vynechat některé velmi důležité kroky, a tak na trať vyrážím obtěžkán nepříjemným nákladem (bystrý čtenář si domyslí).
  První kolo mě dává zapomenout na všechny mé strasti vyjma nedostatku kyslíku a přebytku mléčného humusu v nohách, jehož existence se projevuje šílenou bolestí.
  Tento stav se u mě projevuje ztrátou vnímání, proto vzpomínky na závod jsou povětšinou jen v útržcích a obrazech. Vím, že během prvního kola jsem několikrát nepříjemně větral, v nájezdu do druhého chytl Terezín, který mě málem nadobro oddělil od zrna. To už jsem si říkal, že to bude podobné fiasko jako v sobotu. Techniku, ty lamo, vždyť ty neuvisíš ani kolo!
  Stanovuji taktiku, za žádnou cenu se neobjevit na větru, i na úkor nějakého toho ztraceného místečka a maximálně šetřit síly na roviny za kopcem. V kopcích jsem totiž nečekaně stačil, ba jsem se dokonce cítil „dobře“. Avšak jak se to pak natáhne a nemáš se kde schovat, rakeťáci to rozjedou přes 40 a vítr si tě dává z boku, to jseš Techniku v pěkný prd… Několikrát visím za nudli, když se otočím za mnou vakuum.
  Během druhýho kola se to nějak zklidní, asi proto, že Kolíkáče s Johnym a Léňou nějakej zvědavec vybalil z balíku. To bylo asi překvápko :)
  Pak už taktika až na výjimky vychází, po očku sleduju čelo, abych stíhal nástupy. Najednou koukám kolem sebe všichni vytahujou gely a pak šup s nima do pangejtu, jo to nás budou mít v Hřebeči brzo plný zuby. Chci bejt in a vytahuju gel, otevřu, ale nezvládám elementární úlohu, tedy vložit ústí hubice do úst a drahocenný náklad končí v různých místech obličeje. Příště beru s sebou bryndáček. I kdybych měl chcípnout tak dostojím svým zásadám a vracím prázdnou tubu zamatlanou rukou do kapsy.
  Během závodu moje nálada exponenciálně roste s počtem metrů, kdy setrvávám v prvním paklíku. V nájezdu do posledního kola jsem v euforii, sice mám šílenou křeč v lýtku, které se po pár protažení ve sjezdech zbavuji, ale teď můžete kucí vopálený klidně odjet třeba do dža a já budu spokojenej. Na čele se ale pořád taktizuje, a tak balík zůstává kompaktní. Dokonce by možná byly i síly na závěr, ale nechci se tam mezi ty borce plést a způsobit ještě nějakou melu. V poslední zatáčce jsem dlouhej na brzdách, ale vše napravím v cílovém stoupání, kde dávám ještě dva, tři lidi. Pak už jen seřadit do koridoru a vychutnat si ten opojný pocit:
  TÉTE DE LA COURSE!!!!.
  

  
  
  
• Kocour – PRS poprvé a určitě ne naposledy
  
  

  Na můj první PRS jsem jel bez ambicí, s očekáváním nevšedních zážitků a velmi zvědavej na to jak se mi povede - pardon pojede.
  Během několika společných vyjížděk s Kolíkáčem a spol do Nymburska, posléze při absolvování pár Kolodějí jsem zjistil, že sice vím jak bych měl jezdit, ale do praxe to nedokážu jaksi převést.
  Jízda v háku se v mém provedení rovná jízdě s cca 2m odstupem od konce galusky mého kolegy ve skupině.
  Asi bych se neměl co chvíli kochat, protože se to podepíše na přehlédnutí různých záludností na silnici, o mé nepravidelné rychlosti nemluvě.
  A našlo by se X dalších prohřešků, respektive věcí, které silniční cyklistiku dělají snadnou, ale v mém případě je to děs běs a na pár facek od říčanského Fandy :O)
  
  No raději přeskočím rovnou k závodu.
  Ráno jsem za nechutného lijavce naložil svojí silničku, MTB a Kolíkáčovu jednici do Oplíka a tradá do Hřebče. Cestou přestalo pršet, organizační záležitosti typu stavba brány a moje krátká úloha parking boye se obešla bez nějakých trablů, tedy hurá do sedel. Stačil jsem se rychle převléknout, Scalpy mi ukázal kudy vede trasa a šup na startovní rošt.
  
  MTB kritérium.
  Stavím se uctivě takřka na konec startovního pole a dělám zlej kukuč na děti okolo sebe, to aby je nenapadlo, mě v úvodním kopci chtít předjet.
  Po startovním výkřiku Start (na zemi slovenský překlad Štart... já si Léňo všiml a ocenil :o)) jsem se snažil probojovat k těm třem borcům, kteří figurou a výbavou jaksi vyčnívali nad nás ostatní.
  Už už jsem se řadil na 4-5 pozici, když v tom jsem takřka uprostřed silnice málem vrazil do paní kameramanky, tedy na brzdy a koukej si to kocoure znovu dotáhnout ... no co nebudu z toho dělat dráma, prostě jsem byl v úvodním nájezdu do blátivé pěšiny asi 12. a když se pak za rybníkem již mohlo předjíždět, nebylo čelo už vidět.
  Někoho jsem sjel a před sebou viděl Scalpyho, který přepálil začátek, ale bojoval statečně.
  Během 5ti krátkých okruhů jsem zjistil, že se dá pro zpestření sjet až k rybníku, že se mi dobře jede kopeček do cíle, že se opět blbě kochám, ale také že postupně stahuju a tak jsem nakonec skončil sedmej.
  Koho jsem viděl před sebou toho se mi podařilo předjet, takže relativní spokojenost.
  Mytí kol, byl horor, protože v Hřebči nemají bláto, ale 100% mazlavé hnědé lepidlo, které jsem z těch mejch \"traktorů nemohl dostat ani doma.
  Nicméně rychle přesedlat na žiletku a nasávat předstartovní atmosféru, která pro mě byla úplně nová.
  
  Hlavní část PRSu - silniční závod.
  Kývám hlavou na všechny strany, zdravím oranžové dresy, někomu se představím, vedle někoho si rovnou stoupnu, prostě předstírám ostříleného mazáka a užívám si to.
  Hledám Kolíka, ale vidím vedle sebe jenom Kapra, Quita, Gejzu, Johnyho (s ním prohodím několik vět) a pak dále dost pro mě neidentifikovatelných, orange oblečků.
  Prásk a jde se naostro, někdo na úvodních kostkách prohodí, \"to už se závodí?!?\" jo to je asi ono! Tlačím před sebou zadní kolo Jiřího Ježka, ale jenom chvilku, pak už se na rovince zase kochám (už ten termín nebudu používat, prostě si ho tam při čtení tohoto textu přidejte a to zhruba ke každému druhému km)
  Opět díra, okolo mě profrčí Honzis, ale toho se nesnažím ani stíhat.
  Ale ono to nakonec nebude tak těžké, začínám sjíždět nějaký lidi a najednou se připojuji ke Kubajzovi a po chvilce do skupinky, kde je i Gejza, paráda. Sice jsem málem při jedné šikaně vjel do pole, ale to byla přijatelná cena za to, že jsem se neseznámil s tratí.
  1. kolo se střídáme na špici prakticky jen my tři a staráme se o tempo. Za chvilku je na obzoru další skupina, ve které je i Jestřáb.
  Sjedeme se a tak nějak se to na špici střídá.
  Bohužel mi absolutně nesedí kostky a tak vždy v průjezdu bránou, kterou jsem pomáhal stavět, nepochopitelně zpomalím a pak si to musím dojíždět. Prostě mi to drncání připadá strašně nebezpečný a nechci silničce ublížit nebo co se mi to hlavou honí za blbosti.
  3. kolo jedu prakticky od začátku sám, prostě jsem po kostkách tu díru nestáhl. Rezignuji a šlapu si jak mám zrovna chuť.
  Na rovince před Hřebčí mě dojelo čelo 2. balíku, ale ani jsem se s nimi nesnažil \"přežít\" kostky.
  Ve 4. kolo jsem měl malou krizi zrovna v okamžiku, kdy mě dojela dvojice (mix starej/mladej), nicméně jsem se chytnul jednou vystřídal na špici v kopečku za Bělokama a to bylo z mé strany vše.
  Před kostkama jsem se rozloučil a hurá sólo do posledního kola. V tom jsem minul ještě asi 3-4 ks a s tím posledním jsem prohodil pár vět a pokusil se motivovat pro střídání, aby nás už nedej bože nikdo nepředjel a my nebyli úplně poslední.
  Sice jsme moc nezrychlili, ale aspoň něco. V závěrečném stoupaní jsem mu dal kvůli kostkám fóra a když se změnil povrch před obecním úřadem/hospodou, zkusil jsem malinko ze sedla a kupodivu bez velké práce ho drze předjel.
  Na vrcholku si ze mě dělal Jestřáb srandu, že jsem někde čůral u hřbitova a Ježek kriticky zapisoval, že konečně je jeho bejvalá Merida v cíli.
  
  Ani jsem nebyl moc unavenej, prostě to bylo takový pohodový.
  Při převlíkání jsme se hádali s Mlhošem, kdo je větší tragéd a to je asi tak vše z více či méně podstatného.
  Nervozitou jsem netrpěl, rád jsem trochu pomohl a mrzelo mě, že jsem přehlédl informaci o brifingu v Legendě :O(
  
  Závod se mi moc líbil, lokalita super, organizace parádní, domácká, přátelská. Diablo má můj obdiv!
  
  Jak se píše v pozvánce na PRS:
  Přijeďte se svézt v balíku, závody jsou pro nejširší veřejnost, každý si najde svoji výkonnostní skupinku.
  Tak vězte: Kocour je takovej trouba, že si za těch 55kilaků svoji výkonnostní skupinku prostě nenašel :O(
  ...tak holt budu hledat dál.
  
  poznámka závěrem.
  Musím prásknout, že jsem dnes ráno (pondělí po závodě) zaslechl od sousedů vzlykot mužského dospělého jedince.
  ON: vzlyk - fňuk - vzlyk
  ONA (manželka): co se děje Roberte?
  ON: Ale nic, jen mi to přišlo nějak líto!
  ONA: A co?
  ON: No ten včerejšek!
  ONA: A co konkrétně?
  ON: no víš ... opět se rozpláče ... (po chvíli) ... to ten Technik!
  ONA: něco v práci?
  ON: ne ... na PRSu
  ONA: Cože?!?
  ON: včera uvisel a já ne!!!
  ONA: kdo visí, co visí, komu kdo kde uvisel?
  ON: ježíšmarjá! Technik přece! Včera uvisel první balík a já ne!!!!
  ONA: a ták ... neboj to bude dobrý, uvidíš, že příště tam budeš taky, neměl si holt bejt na startu tak vzadu. Co třeba Kocour?! Ten se tak těšil a skončil skoro poslední!
  ON: to máš pravdu, děkuji Ti!
  
  ... no a potom jsem šel naštvaně do práce, tohle nemám zapotřebí.
  

  
  
  
• Lemond – Mé první První šlápnutí
  
  

  Ráno prší, beru mé tréninkové kolo. To jsem zakoupil v bazaru na podzim právě do takového počasí. Je to sice má oblíbená značka, ale má zatím o 2 cm kratší představec než by mi vyhovoval. Nechci to kazit něčím made in Italy, tak v půlce března objednávám osvědčený Bontrager RXL. Dorazil 12.4. Cíl zajet pod dvě hodiny se tak rozplývá - na orig. dvoukilových kolech a se sedlem vzadu to nepojede. A taky jsem se neodvážil závodně jet v tretrách. Stejně mám jenom dost těžké nesilniční SPD.
  Od mtb trati se vracím okolo 11.30. Sním energetickou tyčku, banán a jabko a hurá na start. S respektem se řadím na konec. Připadá mi, že mám měkké zadní kolo. Přemýšlím jestli to dofouknout nebo to nechat. Přitom jsem úplně zapomněl, že jsem v balíku B a na konci startovního pole nemám co dělat, na což mi poblíž čekající Strejda upozornil. Na poslední chvíli se cpu dopředu, ale už je pozdě. Aspoň si to budu příště pamatovat. Trať znám jen z fotek z PRS a POS, takže moc nevím co mě čeká. První kolo jedu jako seznamovací a záhy zjišťuju, že mám o jednu vrstvu oblečení víc než by stačilo. Balík, se kterým jsem měl startovat, mizí v nedohlednu. Kostky na náměstíčku s mi jedou překvapivě dobře a na konci se přehupuju přes 20 km/h. V dalších kolech jsem předjet oběma balíky. Šetřím síly na poslední kolo. Zrada přišla v kole čtvrtém, kdy mi spadnul řetěz při řazení na malou. Ach jo, minuta v háji a ruce jako prase. V pátém kole mám sil na rozdávání. Jsou na nic - hodně závodníků si už jede jen na vyjetí, a po té co začalo víc pršet, nejen po směru jízdy. Mokré tenisky začínají klouzat. PeBe s Ivou mi snadno ujíždí. Nakonec nevím jestli ještě projíždět bránou, tak zase trochu zdržení. 2 h 10 min, na samotku 99% trati. Mám na POSu co zlepšovat. Zbývá 13 km v totálním dešti naštěstí po větru domů.

  
  
  
• Kolíkáč – Jarní cyklistický svátek
  
  

  Podaří se zopakovat organizačně minulé ročníky? Přijedou Ti, co přislíbili pomoc? Bude hezké počasí? To byly otázky, které se mi honily hlavou již dlouho před PRSem. Vrchní director Diablo byl nezvykle klidný, hlásil, že hasiči, policie a celá Hřebeč se na cyklistický svátek již těší a je připravena pomoci jako před rokem, a když se k odpovědnosti za výsledky přihlásil obětavý Rainy, začal jsem být o trochu klidnější. V sobotu večer ladíme s Kocourem přepravu do Hřebče, abych měl volné auto a mohl ještě ráno nabrat věci z Diablova hangáru. Neděle ráno, je neskutečná zima a začíná mírně poprchávat. Hmmm, tak to je síla. Nabírám Malinu a v dešti jedeme do Sobína. Tam už Robin nakládá, po chvíli jsme též naloženi až po strop a plaveme do Hřebče.
  Je to dobré, obětaví oranžoví pomocníci jsou tu, rozdělujeme úkoly, stavíme bránu a pomalu se začínají sjíždět první závodníci. Prezentace praská ve švech, jsou nová UAC čísla a do toho hodně příchozích. MTB kritérium je připraveno a přesně na čas odstartováno. Zjišťujeme, že úklid silničního okruhu se díky vymetání mega louží začíná časově nestíhat. Beru Kubajze a lopatou začínáme čistit zanesenou zatáčku přímo v Hřebči pod kostkami. Štěrku je tu požehnaně, start silnice se blíží, a tak rozjetí před závodem absolvujeme s lopatou v ruce. Z úklidu a značení trati přijíždí Johny, Technik a Léňa a košťaty to vymetáme k dokonalosti. Uff, je 11:40 a rychle nahoru se převléknout.
  Ještě trochu protočit nohy k hřbitovu a jedeme ke startu. A do háje, už je tu narváno k prasknutí, tak to první lajna nebude . Proplétám se k Léňovi, ani jsem nestačil Kocourovi popřát mnoho zdaru k jeho silniční premiéře.
  Start, převod dobrý, nohy stíhají frekvenci okolo, teď se musí zabrat, aby ho balík nevytrousil hned na prvních kostkách. Podařilo se, ale je to hodně nervózní, od krajnice ke krajnici je narváno, že by člověk galusky neprotáhl a do toho borci, co nedrží stopu a kličkují jak zajíci. První letošní závod a mám nějaký strach, jasně vím, že musím jet co nejvíce vepředu a přitom se mrksám na chvostu a sbírám odvahu jít do té mlýnice. PeBe s Technikem a Malinou jsou zašití v předních řadách, okolo mě je Léňa s Johnym. Jede se trhaně, na špici už probíhají první nástupy. Vydržíme jeden okruh a jsou tu kostky a větrný magnet ke hřbitovu. Tady bohužel začínají vynikat děrovači, kteří odpojují v bočáku borce za nimi. Do Hostouně si to ještě sjedeme, ale za ní už se to zase dělí, před námi Léňa, Johny, Honzis a já taky chytám díru s jedním Viessmanem, ale ještě si je naštěstí dojedeme. Ale balík odjíždí a Johny řve vzteky, marně se snaží to sám sjet, ale je to bez šancí, překvapivě je tu i Vítek Černý z KPO se kterým začínáme organizovat nějakou smysluplnou spolupráci.
  Jedeme asi v 7 lidech a točíme jeden okruh za druhým, už se pochopilo odkud vane vítr a tak vzorně poskládaní točíme kolotoč. Mě furt žene touha zahlédnout v dáli oranžovou třešničku v podobě PeBeho či Technika, Ti nám neměli pláchnout. A podařilo se tak napůl, Pebe je sjet, ale na víc už nemáme, cíl se přibližuje. Dojezdy do kopců to je pro mě černá můra, nějak jsem se uspokojil, že jsem to s nimi odkroutil a závěrečné hrátky s pilou jsem tedy vypustil… V cíli gratulujeme Technikovi, zajel famózně, jsem rád, že máme dalšího sběrače bodů do UACu
  Vyhlášení, tombola, mezitím sbalit bránu, sebrat cedule, reklamní vlajky a další nezbytné věci a cyklistický cirkus se pomalu přesouvá zase na další štaci. Tak díky všem, co připravili toto představení!!