Rád poznávám nové věci – nové závody, takže když mně kamarád nabídl odvoz do Dubnice, vůbec jsem neváhal. Máme to tam 160 kiláků. Celá akce se zvládne za sobotu. Počasí je v mezích středoevropského normálu – v týdnu pěkně a teplo; zkazit se to má ve čtvrtek večer, aby do soboty stačilo dostatečně napršet. Tentokrát to ty potvory meteorologický docela uhodly.
V sobotu brzo ráno jsme měli střídavě mokrou a suchou cestu, ale mračna se už odvalují o kus dál. Je to dobrý. Pršet by už nemělo.
Před startem se tady nikdo nenervuje. I ambiciózní se dostavili na čáru až pár minut před devátou. Vyjelo nás kolem sedmdesáti a jede se hodně vlažně. To je jinej tabák než na Čehách. Tam to všichni napálí od první vteřiny a já jen lapám po dechu. Safra, mě se v té Dubnici líbí. A povrch cest ... no, místy je vlhčeji než je příjemné, ale když nejde o zalepení řetězu a zubatých koleček bahnem, jde o houby.
Začali jsme prakticky na úrovni řeky Váh – v ňákých 230 metrech, a jedeme na Strážovské vrchy, takže stoupání nepřekvapuje. První výraznější sjezd byl zatraceně krkolomný. Strmé koryto naplněné blátem a směsí listí a zbytků větví. Cesta dolů je řízený pád bez šance zastavit. Na kolech bývá výraznější vzorek než na botkách. Radši jet než tu strminu scházet pešo. I všechny další sešupy byly v tomto duchu. A znovu nahoru. Přes oslizlé kamení a šikmé kořeny, kde ti kolo ustřeluje na všechny strany. I mírný kopec je boj.
Před občerstvovnou na 32. kilometru jsem se vmísil mezi rekreanty na trase 40km. Konečně jsem občas někoho předjel. Zlepšilo mně to náladu. Každopádně si připadám jaksi nepřirozeně znaven. Že by to bylo tím, že kvůli časnému vstávání jsem ráno neměl svou krupičnou kaši s česnekem? Ke všemu na téhle trase není místa, kde by člověk mohl trochu vypnout. Nezbývá, než těžce makat a makat. Jestli stihnu dojet v limitu, bude to o fous. Ale ta krajina, ty panorámata – paráda!
Od bufetu začíná stoupání na kopec Baske – do výšky 1000 metrů. Cesta je široká, takže jen slizské kamení bez kořenů. Škoda že jsem se dole nepodíval na hodinky. Plahočení nahoru bylo nekonečné. Jsu zničený člověk. Nevyjedu už žádný kopeček. Dojet do cíle včas je čím dál nereálnější. Tak si aspoň vyfotíme ty horské louky s rozkvetlými ocůny. Podzim je zkrátka tady. Napadlo mě podívat se na výškoměr. Máme nastoupáno už 2300 metrů. Na 48 kilometru. Pod lyžařskými vleky na Homolke není po občerstvovně ani stopa. sešli jsme se tu čtyři a dumáme co podniknem.
Dole v dědině Omšenie to děvče od organizátorů vyřešilo za nás. Zabavilo nám čipy, a že i další bufety už sú zrušené. Máme ztrátu proti limitu půl druhé hodiny. No toto.... Před Dubnicou jsme se ještě kousek projeli po trati. Aspoň něco vyfotím, když už to takhle dopadlo. Podle zalískanosti nohou bahnem usuzuju, že jsem zdaleka nejel pomaleji než ostatní. Spíš naopak. Za zmínku stojí, že jsem celý den neviděl ani jeden defekt.
Pořadatelé prodloužili původní 9 hodinový limit o hodinu. Včas dospělo do cíle 45 jezdců včetně dvou žen a tří super-veteránů nad 46 let. Tak tenhle závod ... to bude těžký brouk v hlavě. Stihl jsem limit na Sudetech, v letošních Železných horách i na loňském Beskyd-tour...a tady todle...
Než se člověk přihlásí na neznámý závod, nezaškodí mrknout se na loňské výsledky. Dubnica byla tenkrát trošku kratší a převýšení nepatrně menší. Průměr vítěze Karla Hartla – necelých 20km/h. Tak to je v normě. To by mě od účasti neodradilo. Letos ujel vítěz – ten samý jako loni - v průměru 16,6km/hod. To už je podezřelý. Pro srovnání – letos v Železných horách valil Ondra Fojtík rychlostí něco málo přes 23km/hod.
Snad si spravím ego za týden v Jedovnici.
Web závodu s parádními fotkami i výsledky : http://www.maraton.sk/