Po dlouhodobém martíriu vyvrcholené utrpením na Beskydu se dostávám zpátky do starých dobrých kolejí. Únava není permanentní, tepy se konečně začaly zvedat do normálních tréninkových hodnot a nohy začínájí pořádně kmitat. Pomalu se začínám cítit normálně.
A tak jsem se rozhodl jet v neděli závod Kavkazcupu.
Už ráno, při venčení nejlepšího přítele člověka, konstatuji, že je dost velké teplo. I Cézovi to vadí a to je teprve půl osmé. Nasnídat se, nachystat se a hlavně si vzít pití. Ještě dofouknout kolo a před devátou vyrážím do osmnáct kilometrů vzdálených Střelic, kde se koná pod názvem Střelické kolečko silniční časovka. V Novém Lískovci potkávám Laďu Rozmana, se kterým dojíždím k hašičce, odkud se startuje.
Po desáté to propuká. Rozdání čísel, obeznámení se startovním pořadím a jedeme na start. Vyrážím jako desátý.
První metry jsou po rovině a proti větru, který na časovkách mám rád. Ze začátku jedu zvolna, abych to nepřehnal a to byla zásadní chyba. Po jeden a půl kilometru přijíždím do závětří lesa, kterým se přibližuji k největšímu kopečku na časovce.
Tři a půl kilometru od startu se silnice začíná stavět a já pravidelným tempem na hranici kyslíkového dluhu v dobrém rytmu stoupám do Ořechova. Jede se mi opravdu dost dobře, žádná krize nepřichází. Držím pravidelné tempo, což dokázala i tepovka. V nejprudších dvou kilometrech byl rozdíl mezi průměrným a maximálním tepem jen čtyři ťuky za minutu.
Za odbočkou na Prštice vidím před sebou Zdenka Prucha, kterého si při předjíždění fotím. Za mnou startujícího Mirka Tesaře sice na rovině vidím, ale jeho odstup mě neohrožuje. Za dědinou ve stoupání předjíždím Oldu Horáka a Kamila Riedla. Protože jedu skoro na doraz, nevytahuji foťák. Už je tu horizont a já se spouštím rychlým sjezdem do Radostic. Krásným údolím Bobravy trošku odpočívám pravidelnou vyšší kadencí před posledním kopečkem do Střelic.
Podjíždím železniční viadukt a za chvíli odbočuji do posledního stoupání. Po podjetí železniční tratě tunýlkem ještě fotím běžeckou vytrvalkyni Vilmu Podmelovou. Zabírám a v slušném tempu se přehupuji přes kopeček do Střelic. Už jen z kopce dědinou k hasičce, kde protínám cílovou čáru. Je strašné vedro. I když jsem vypil skoro celý bidon, cítím se dehydrován.
Na zahrádce hospůdky u nádraží doplňujeme tekutiny. Po administrativních úkonech nastává vyhlášení výsledků.
Trošku smůla, dojel jsem ve své kategorii se ztrátou dvou vteřin na třetího.
Tentokrát to bedna není. Snad příště.
A tady je několik momentek.